Tajemství bohnického hřbitova

Bez nepatřičně dlouhých úvodů mohu říci, že jde o neuvěřitelně atmosférické místo, kterému velice sluší jeho relativní neprofláklost. I když, ta dostává poslední dobou zabrat. Ještě před několika lety naprosto zapomenutý kus země za psychiatrickou léčebnou v Praze – Bohnicích se už přece jen dostává do povědomí přespolních i místních. Stává se tak zásluhou mnoha článků a dokumentů, ať už jde o povedenou epizodu z cyklu „Po stopách tajemna“, anebo více či méně pitomé pokusy youtuberských partiček.

Bývalý ústavní hřbitov nicméně vyzařuje neuvěřitelně silnou atmosféru každým lístkem břečťanu, jímž jsou pokryty tamní hroby, i jejich okolí. Vše graduje postupně. Nejdříve ukážete záda bohnické zástavbě a okolo zahrádkářské kolonie projdete až k lokalitě uprostřed malé pustiny, která dříve sloužila coby hřbitov. Ale to už bylo hodně dávno…

Bílá cihlová zeď na vyvýšeném kamenném podkladu je obrostlá neodmyslitelným břečťanem. Už sama o sobě působí, jako by střežila dávná tajemství těch, kdo jsou tady pohřbeni. Podél jejího obvodu dojdete k černé kovové brance a vejdete. Vstoupíte do umrlčího háje, kde leží pacienti léčebny, její zaměstnanci, ošetřovatelé, lidé z okolí a… řekněme, další. Představivost pracuje na plné obrátky, někdo se trochu bojí (jiný hodně) a všichni jsou pohlceni těžko vyslovitelnou magií zašlého „hřbitova bláznů.“ Není proto divu, že o tomto zvláštním, dvou a půl hektarovém place koluje spousta mýtů, pověr, extravilánových pověstí a „zaručených zvěstí.“ Ty jsou už samy o sobě poutavé, mnohem zajímavější je však skutečnost, že bohnický hřbitov má také své reálné záhady. Jak je odlišit od smyšlenek a jak vlastně vypadal příběh bohnického ústavního hřbitova? To si povíme v následujících odstavcích.

Trocha historie nikoho nezabije (a snad ani neotráví)

Bohnický hřbitov byl zprovozněn roku 1909, tedy tři roky po otevření tamní psychiatrické léčebny. Výstavba moderní psychiatrické nemocnice v secesním slohu postupně vyústila de facto ve vznik samostatného nemocničního městečka. Jeho přirozenou součástí byl také hřbitov – pochopitelně v církevní správě – postavený zhruba 700 metrů od nemocničního areálu. Prvním pohřbeným se stal teprve jedenáctiletý ústavní chovanec František Jankovský (nikoliv Janovský, jak se často uvádí) a to jen pár dní po otevření. Muselo jít o velmi těžce nemocného chlapce, jako příčinu úmrtí Kniha zemřelých uvádí tuberkulózu a hydrocefalus. Rodiče zřejmě o nešťastníka nejevili zájem. U jeho jména se objevuje velmi vzácná (a smutná) poznámka – „nepovolali kněze“.

Postupem času vedle něj uléhali pacienti, včetně několika málo vrahů, kteří mají vyhrazenu nevelkou část hřbitovního pozemku v jižní části. Údajně mezi nimi byli zastoupeni hlavně „škrtiči“. Zároveň bychom zde našli náhrobky zaměstnanců, ošetřovatelů a řádových sester, starajících se o nemocné. Některé rakve vyrobili v rámci terapie sami pacienti. V neposlední řadě hřbitov slouží také lidem z bohnické aglomerace, protože ten dosavadní (přiléhající ke kostelu svatých Petra a Pavla) přestával stačit. Až do roku 1922 navíc Bohnice nejsou součástí Prahy a musí se v tomto spolehnout na sebe. Před začátkem první světové války ale mrtví přibývají toliko pozvolna. K obratu dochází až poté.

Dosud nevídaný válečný konflikt změnil nejen světovou mapu. Mnoho vojáků na frontě přichází o rozum a končí v léčebnách. Tu bohnickou nevyjímaje. Zvýšené psychické zátěži jsou ale vystaveni také jejich příbuzní doma, na což se někdy zapomíná. Bohnickému ústavu začínají žně a ty se nevyhnou ani přilehlému hřbitovu. Na počest rakouskouherským vojákům, jejichž mysl se zamlžila a oni už z léčebny živí neodešli, byla v prosinci 1917 vysvěcena působivá mohyla s nápisem „Corpora dant tumulo, sed patriae vitam“, tedy „Těla dána do hrobu, ale život vlasti“. Ta dnes v nejednom návštěvníku vyvolává opravdu makabrozní chvění. Posuďte sami.

Vojenská mohyla dodnes tvoří jednu ze dvou hřbitovních dominant. K její „smůle“ ji však ohromujícím dojmem přebíjí ta druhá – torzo někdejší umrlčí kaple, kam byla svážena těla před samotným pohřbením, eventuelně předáním rodině. Dnešní podoba kaple jako by vzešla z palety romantického malíře se zálibou v tajemnu a ponurých místech.

Ještě za první československé republiky nemá hřbitov o věčné nájemníky nouzi. Ve třicátých letech už sice dochází k pozvolnému úbytku pohřbů, ten ale v zásadě není nikterak dramatický. Znatelný úpadek bohnického hřbitova nadejde teprve během druhé světové války a prohlubuje se po jejím skončení. Důvodů je hned několik. Jednak ubývá hospitalizovaných pacientů i zaměstnanců a důležitou je také skutečnost, že se matematicky snižuje počet zemřelých, o jejichž těla příbuzní neprojeví zájem. To souvisí s určitou proměnou společnosti. Zatímco ještě ve dvacátých letech se k pohřbeným chovancům rodiny mnohdy stydí přihlásit, ke konci let čtyřicátých je vše poněkud jinak.

Do chodu hřbitova osudově zasáhly změny, které přinesl „vítězný únor“ 1948. V rámci nenávistného tažení proti všem odpůrcům komunistického režimu je hřbitov k prvnímu lednu 1952 odebrán z církevní správy. Dochází rovněž ke zrušení kostela. Tehdy už se zde pohřbívá jen velmi zřídka a poslední – dá se už říci ojedinělý -pohřeb má proběhnout v roce 1959. Zajímavé ovšem je, že některé údaje hovoří o ojedinělém pohřbívání ještě začátkem let sedmdesátých. Tyto informace lze jen velmi těžko ověřit. Začátkem roku 1963 je totiž bohnický hřbitov předán Pohřební službě hlavního města Prahy, odkdy paradoxně přestává jako pohřebiště existovat. Pohřební služba se o toto místo nestará a nechává ho bez dozoru chátrat. Pozoruhodná laxnost a lhostejnost začíná panovat také v příslušné administrativě.

Právě tehdy se nepoužívaný ústavní hřbitov začíná fatálně měnit. Na hrob sem už dojde málokdo, údržba de facto neexistuje, náhrobky jsou ponechány svému osudu. Kromě všudypřítomného břečťanu hřbitovní plochu pohlcují nejrůznější náletové rostliny. Z udržovaného pietního místa se stává pravý umrlčí miniprales. Mezi hroby se vydávají zloději kovů, za zdmi se vrší pohozené pytle s odpadem. Skládkování na hřbitově, dle mého soudu, představuje prasáctví, svými rozměry trumfující veškeré tajuplné historky o tomto místě.

Při své návštěvě bohnického hřbitova, v prosinci 2018 (z této doby pocházejí také přiložené fotografie), jsem náhodou potkal asi sedmdesátiletého pamětníka, který v Bohnicích po desetiletí žije. Ten mimochodem tvrdil, že viděl minimálně jeden náhrobek s datem úmrtí, kdy už se zde oficiálně pohřbívat nemělo. Vyprávěl mi právě o časech, kdy se zpustlé oblasti lidé většinou vyhýbali, popisoval, jak se hřbitov ztrácel pod nánosem divoce rostoucích keřů a zmínil se také, že puberťáci z nedalekého sídliště občasné výlety na hřbitov pojímali jako zkoušku odvahy. Kromě nich se tady ale koncem osmdesátých let objevují malé skupinky satanistů. Tehdejší Veřejná bezpečnost proti nim podnikne dva zátahy v letech 1988 a 1989, kdy hřbitov na udání dokonce obklíčí, pročeše a ďáblovy uctívače pozatýká. Podle současného dobrovolného správce hřbitova, Jiřího Vítka, se partička velmi mladých satanistů jednorázově objevila na záběrech z fotopastí někdy v roce 2008.

Jistou labutí písní hřbitova byl rok 1984. Štáb režiséra Miloše Formana na něm tehdy natáčel jednu z posledních scén oscarového filmu Amadeus, a sice pochmurné ukládání hudebního genia Mozarta do hromadného hrobu.

Dění bezprostředně po roce 1989 hřbitovu nepomohlo, spíše naopak. V hektických převratových měsících po něm takzvaně neštěkl pes. Podle nově nastavených majetkových poměrů přešel automaticky do vlastnictví státu, který tak nějak nevěděl, co s ním počít, a tak pro jistotu nedělal nic. Veškeré negativní jevy z padesátých, respektive šedesátých let pokračují se zvýšenou intenzitou a hřbitov tak dostává onu pověstnou „poslední ránu“. Alespoň se to v těch letech takto jeví.

Na lepší časy se zableskne teprve začátkem roku 2013, kdy se hřbitova „ujímá“ někdejší hasič a předseda Unie bezpečnostních sborů, bohnický zastupitel a později místostarosta, Jiří Vítek. Za pomoci spolupracovníků ze spolku Tajemná místa je odvezeno zhruba 40 tun skládkovaného odpadu. Dobrovolníci také odstraní náletové dřeviny, aby se hřbitovem vůbec dalo projít, a kvůli zachování atmosféry ponechávají pouze břečťan. Roku 2014 je zde páterem Kofroněm odsloužena mše za oběti první světové války, hřbitov je aktuálně volně přístupný. Jiří Vítek několik let pořádal noční komentované prohlídky hřbitova, ty jsou ale aktuálně zrušeny kvůli Vítkově zaneprázdněnosti.

Má jít o místo s nejvíce negativní energií v celé České republice, někteří z návštěvníků prý pociťují nepříjemný tlak na hrudi. Má osobní zkušenost nic takového nepotvrzuje. Ano, zdejší atmosféra je skutečně velice silná a může vyvolávat mnohé otázky či pocity. Že bych zde ale vnímal cosi zlého nebo nepřátelského říci nemohu. Jiří Vítek, stejně jako bohnický farář a pamětník Jan Kofroň naopak svorně hovoří o dnešní atmosféře „vyčištěného“ hřbitova jako o jednoznačně pozitivní.

Jako zajímavost dodávám, že u několika náhrobků s naprosto zmizelými nápisy se i dnes objevují zapálené svíčky. Jako by někdo po těch dlouhých letech chodil najisto. Příbuzní, kamarádi? Kdo ví…

 Marek Skřipský, 2019 (pokračování zítra)

   
loading...

Komentáře

komentářů

Vaše osobní údaje budou použity k vyřízení publikování Vašeho komentáře, ke zvýšení spokojenosti po celou dobu procházení tohoto webu, a k dalším účelům popsaných na stránce ochraně osobních údajů