Karl Gott mit uns…

Ke Karlovym narozkam sem před paru rokama napsal text, na kerem nemam co měnit. A proto nic noveho psat nebudu, taky je prostě pohled muj a synku moji generace narozene v době, kdy Karl už měl skoro 5 Slaviku. Tady to je: 
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 
Viš co, Karl? Za měsic budeš mět narozky. Ja ti cosik musim řict. Dluho sem o tym přemyšlal, ale kdy to ma člověk řict, než fčil? Ja to prostě musim řict, bo si myslim, že bys to měl vědět. My zme ti ze synkama řikali buzerant.

Ne, počkej, to nema nic společneho s homosexualama. Vždyť tys měl za život vic bab jak my všeci synci z porubskeho panelaka dokupy, a navic my zme v tehdejšim Československu na počatku osumdesatych roku ani netušili, že jacisik homosexualove egzystuju. Tenkrat nepochodovali po ulicach tajak dneska. Slovo buzerant pochazelo ze stejneho slovniho zakladu jako „buzerplac“ nebo „buzerovat“. To enem tak pro pořadek.

Buzerant bylo pro nas označeni bolševickeho, stareho cypa, kery na nas vylizal ze všech třech programu radyja aji z prvniho aji druheho programu televize (vic jich tenkrat nebylo a na Polakach tě nepušťali, bo tam měli vkus a Lady Pank). Ja vim, žes tenkrat na počatku osumdesatek měl sotva přes štyrycet roku, ale pro nas male synky si prostě byl stary bolševicky buzerant, bo tě nešlo vypnout a to tvoje „Je jaka je“ bylo prostě odporne.

My zme chtěli posluchat ParplyZepeliny Džudasy, z našich lidi ŠelingraJasnu Paku a Pražsky Vyběr (to zme ještě netušili, že klavesak se stane agentem multykulturniho marxismu). Nic z teho se ale posluchat na oficialnich stanicach nedalo, bo všude pušťali „Je jaka je“, „Kavu si osladim“ a podobne zvrhlosti. Stejně zme měli všecky duležite věci nahrane na kazetach, od koncertu Nohavice až po Kryla, tak nam pak už ty tvoje odrhovačky mohly byt ukradene.

A pak zme dospěli a vic nas začaly zajimat jinši věci, jako třeba klintoris a tak, a muziku zme začali hrat sami, tuž zme už nic nemuseli posluchat z režimniho radyja.

Postupem času zme ze synkama zjistili, že člověk, kery ma štyrycet, tak neni až taky stary, jak se nam kdysik zdalo. Zjistili zme, že některe věci, kere si robil v šedesatych rokach, nebyly take zle a semtam aji v sedumdesatkach a později se daly najit věci, kere se daly posluchat, bohužel, nikdy je nehrali v radyju.

A pak sem kajsik zjistil, co povidaš o planovane invazi mloku a o těch věcach okolo. A tež sem zjistil, že kratce pote, co si řečnil před všema těma šaškama na Antychartě, si nazpival pisničku o Palachovi, keru napsal Borovec. Genyjalni text, kery može dneska ocenit enem ten, kery se tenkrat naučil čist mezi řadkama. A dřiv, než si toho ti bolševičti idyjoti všimli, si ju propašoval do pořadu z Lucerny a na desku, kera vyšla přesně deset let po okupaci, to byl kura majstrštyk, kery se nikomu jinemu nepovedl. A to, že se to bolševikum povedlo ututlat, nevadi. Mladi, keři tu dobu neznaju, netuši, žes riskoval všecko. Teda myslim tu karyjeru a tak.

Viš, Karl, cosik ti povim. Možna si pro mě byl symbolem teho blbeho režimu a Antycharty. Ale řekni mi, kdo po podpisu takeho svinstva dokazal zvednut hlavu a zrobit to, co ty? Mimochodem, mam taky pocit, že pote, co zme par signatařu Charty 77 poznali z jejich polityckeho pusobeni na vlastni kožu, tak ja bych podepsal Antychartu tež.

Cosik ti povim, Karl. Pro nas, synky z Poruby, už nejsi žadny buzerant. Si naš.

PS: A stejně by mě kura zajimalo, kera bolševicka svině tenkrat tebe a Borovca udala, a naopak, kery z bolševiku měl ty kule na to, aby tě podržel. Dneska už to možeš řict, ni?

„Bylo období, kdy mi bylo řečeno: Suchého texty ne a neptej se proč. Tak jsem prosadil, že ano. Ale riskantní to, myslím, nebylo. Skutečným riskem byla píseň Zdeňka Borovce Můj bratr Jan věnovaná Janu Palachovi, která vyšla přesně deset let po jeho smrti. Zdeněk Borovec za mnou přišel, co bych prý říkal, kdyby v té písni zaznělo „Kam tenkrát šel můj bratr Jan, Snad se jen vznes’, aby tak líp tam shůry shlíd’, čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes…“ Já řekl: „Zdeňku, to vaše básnické vyjádření není triviální a není sestřelitelné. Možná si toho ti nahoře nevšimnou“.
Karel Gott, 3. 1. 2008 

 

****************************************************************************************************

Enem take připomenuti pro ty, keři by chtěli připominat projev na setkani Antycharty…

K odkazu Anticharty sa pripojilo 76 národných, 360 zaslúžilých a viac než 7000 ďalších umelcov z Čiech, Moravy a Slovenska. Niektorí z nich: Rudolf Hrušinský, Jan Hrušínský, Radovan Lukavský, Oldřich Nový, Josef Bek, Vlastimil Brodský, Marie Rosůlková, Vladimír Menšík, Vlastimil Harapes, Ljuba Hermannová, Miloslav Horníček, Miroslav Zounar, Vítězslav Jandák, Otakar Vávra, Jan Werich, Karel Höger, Ladislav Pešek, Bohumil Bezouška, Viktor Preiss, Hana Maciuchová, Josef Vinklář, Josef Somr, Stella Zázvorková, Josef Zíma, Miloš Kopecký, Eva Trajtnarová-Hudečková, František Filipovský, Luděk Kopřiva, Iva Janžurová, Petr Haničinec, Zdeněk Řehoř, Vladimír Brabec, Jiří Vala, Jan Tříska, František Němec, Jiří Štěpnička, Václav Postránecký, Svatopluk Beneš, František Laurin, Věra Galatíková, Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Ljuba Skořepová, Jiří Adamec, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Jaromír Hanzlík, Jana Štěpánková, Otakar Brousek, Lubomír Lipský, Pavlína Filipovská, Boris Rösner, Helena Růžičková, Miroslav Moravec, Ladislav Frej, Ladislav Chudík, Zdena Hadrbolcová, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Rudolf Pellar, Bronislav Poloczek, Jiří Lábus, Zdeněk Svěrák, Jan Přeučil, Karel Augusta, Jan Kanyza, Oldřich Vlach, Jana Brejchová, Jiřina Jirásková, Magda Vašáryová, Milan Kňažko, Pavel Soukup, Daniela Kolářová, Dagmar Veškrnová, Josef Karlík, Ota Sklenčka, Jiří Adamíra, Jaroslav Drbohlav, Ladislav Potměšil, Zdeněk Podskalský, Tomáš Töpfer, Luděk Sobota, Miloslav Šimek, Marta Vančurová, Libuše Šafránková, Petr Nárožný, Ladislav Rychman, Václav Vorlíček, František Vláčil, Jaroslav Satoranský, Zdeněk Mahler, Jiří Hubač, Milan Lasica, Július Satinský, Stanislav Zindulka, Jan Skopeček, Raoul Schránil, Jan Faltýnek Josef Laufer, Hana Hegerová, František Ringo Čech, Karel Gott, Yveta Simonová, Marie Rottrová, Jiří Korn, Petr Janda, Karel Vágner, Felix Slováček, Ladislav Štaidl, Václav Neckář, Waldemar Matuška, Olga Blechová, Helena Vondráčková, Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Eva Pilarová, Karel Černoch, Jaroslav Uhlíř, Petr Eben, Jan Klusák, Jiří Sovák a mnohí iní.

 
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
A cosik, co aktualně doplňuje muj text: 

Zbyněk Petráček (Lidové noviny, 13. 7. 2009): „Peněžně podpořil Jana Němce a Pavla Landovského, zastal se Marty Kubišové, odmítl zostudit demonstranty za palachiády, veřejně podal ruku legendě Plastiků Mejlovi Hlavsovi. Jenže i při vědomí této bohorovnosti nahlas proti režimu ani necekl – tak jako 99 procent občanů. Podepsal antichartu, ač ji mohl poslat k čertu, odmítl podepsat Několik vět, ač by tím neriskoval vůbec nic. Karel Gott neprovokuje, nekáže morálku, drží se své profesionality.“

S tou finanční podporou se to provalilo až 7. 7. 2006 (HN, rozhovor s Jiřím Leschtinou), kdy Jan Němec řekl: „ … když jsem pak nesměl točit vůbec nic, byl Gott jediný, kdo mě finančně podpořil. … Šli jsme za ním s Landovským, aby nám půjčil nějaké peníze. Spíš jsme ho testovali, jak zareaguje. Ale on nám nakonec každému půjčil značnou sumu, z níž se dalo žít dva až tři roky. Museli jsme podepsat, že mu to vrátíme. A slíbit, že budeme držet jazyk za zuby. Jenže jsme s tím ‚šekem‘ oběhli všechny hospody a říkali: ‚Hurá, Goťák je strašně fajn, nenechá nás padnout.‘ Gotta si pak předvolali fízlové a spustili na něj: ‚Ti dva jsou určeni k vyhladovění, a vy je platíte. Ještě jednou, a skončíte jako oni.‘ Pak jsem odjel do exilu a po návratu jsem to chtěl Gottovi splácet. Řekl mi, že bych ho tím urazil.“

K tomu je dobré zdůraznit, že kdejaký nébich, kdyby vůbec měl koule něco takového tehdy udělat, nepochybně by se hned po změně režimu chlubivě bil v prsa jako gorilí samec. Karel Gott neřekl nic.

Marta Kubišová zavzpomínala v rozhovoru s Alenou Plavcovou (Lidové noviny, 10. 8. 2007): „Karel Gott se ke mně choval vždycky velmi dobře. Dokonce za mnou přišel do porodnice, když se po Praze rozneslo, že jsem měla dvě klinické smrti. Přinesl mi vysokánskou bonboniéru v hadí kůži, teda papír to byl, ale udělanej jako hadí kůže, a dal mi ji na stolek vedle postele. Všichni v porodnici věděli, že za mnou byl Kája! Takže kdykoli jsem nějaké sestřičce nabídla bonbon, tak si každá sice vzala, ale řekla: ‚No tak to já teda ale nikdy nesním, když je to od Karla Gotta.‘ On mi tím tehdy strašně pomohl. A vlastně byl velice statečnej. Taky jsem se doslechla, že kdykoli mohl, předhazoval mě řediteli Pragokoncertu.“

Pokud jde o Mejlu Hlavsu, i ten byl setkáním s Karlem Gottem potěšen: „Řekl mi s úsměvem, já o vás vím, ale vy jste na ten tvrdý rock, kdežto já jsem spíše na tu kantilénu.“

Ondřej Šťastný (MfDnes, 28.7.2009) ocitoval záznam Státní bezpečnosti o Karlu Gottovi: „Jmenovaný v důvěrných kruzích vystupuje proti politice naší strany. V těchto kruzích je také znám jako dobrý přítel Jana Wericha a manželky Dubčeka, kterou finančně podporuje“.

Je ale též pravda, že Gott velmi pozoruhodným způsobem (naprosto unikátní „remízou“ s režimem) ukončil svou krátkou emigraci. Možná též jezdil na Festival politické písně (ale to Michael Kocáb taky), aniž by ale proslul nějakými prorežimními politickými písněmi. Zřejmě ta jeho účast byla ilustrací starého pořekadla, že prostě „pozdravil u vrbiček“. Nebyl jediný.

Takže jeho bilanci jako člověka, který to „hrál na dvě strany“, shledávám nevyváženou. Ale pozitivně! Možná mu pomáhalo přesvědčení, že i když si zahrává, Gott s ďáblem přece nemůže prohrát –?

Ostatně, kolik dalších signatářů antiCharty a nesignatářů Několika vět má srovnatelnou bilanci?
Na čem spočívá svět

Jak tedy nahlédnout na život, dílo a dobu Karla Gotta vcelku? Pomohu si moudrou knihou, talmudem, který cituje učence, snažící se v několika variacích zformulovat podstatné parametry lidského života. Na otázku, na čem spočívá svět, lze odpovědět: na práci, studiu a dobrých skutcích.

O Gottově profesionalitě snad nepochybují ani ti nejzarputilejší kádrováci a novodobí normalizátoři. Nepatřím mezi Gottovy hudební fandy, avšak s uznáním vyposlechnu řadu jeho písní, a nezapomenu ani na „Vánoce ve Zlaté Praze“, o nichž kupodivu v obdivných tirádách zatím nepadla ani zmínka.

Pokud jde o Gottovy dobré skutky, některé jsem zmínil, a vzhledem k tomu, že jsme se od nich dozvěděli od těch obdarovaných, nikoliv od samotného Karla Gotta, můžeme se právem domnívat, že nevíme všechno.

A co se týče Gottova studia? Upřímně řečeno, není zvykem „celebrit“ (hnusné slovo, promiňte, ale zde je na místě) celoživotně prohlubovat své vědomosti. Ano, nemusí se nám zamlouvat směr, jímž se Gottovo myšlení ubíralo (do spektra jeho zájmu patřili i ilumináti a podobná témata), ale to je právě to, co jsme chtěli a co si pod pojmem „svoboda“ představujeme (aniž by nám to musel schvalovat antifejkový útvar ministerstva vnitra, nebo nově i ministerstva zahraničních věcí).

Důkazem Gottova neobvyklého a stále kultivovaného rozhledu jsou nejen jeho četné rozhovory, které se tak liší od prázdného tlachání různých hvězd a hvězdiček, ale i následující příhoda.
Slavík potřebuje čerstvý vzduch

Bylo to koncem roku 1988, když jsme seděli v úzkém kroužku u pražského rabína Daniela Mayera a splétali a rozplétali jsme různé myšlenky a nápady, při čemž, to dá rozum, jsme kouřili jak o závod. Vtom vešla rebecin Mayerová, odnesla popelníky a se slovy „aby se nám slavík neudusil“ otevřela okna do chladné noci. Není přepracovaná, vysvětlil rabín, přijde Slavík. Karel Gott skutečně zanedlouho dorazil, aby si s rabínem procvičil výslovnost písní, které chodil na židovskou obec zpívat o svátku Chanuka. Zdarma.

Potom jsme seděli u košer vínečka a šmúzovali. Gott vykládal o svém koníčku, sbíral staré a ještě starší filmy. Nejstarší prý měl z ruské revoluce v roce 1905. Pak se zeptal, jestli víme, proč si Lev Davidovič Bronštejn zvolil pseudonym Trockij? Nevěděli jsme. Po bachaři z carského vězení, který Bronštejnovi pomohl, snad dokonce život zachránil, vyučoval „elektrikář z Kolbenky“.

Ano, Karel Gott již tehdy věděl to, na co mnozí přicházeli pozvolna, došlo-li jim to vůbec kdy, jak je důležité najít v zatrachtilé situaci pomocnou ruku ze strany, odkud by to člověk třeba ani nečekal. A Gott to nejen věděl, ale tak i konal. A platil za to určitou cenu, a to nejenom na konto moci, ale – možná především – na konto lidské hlouposti, malosti a ubohosti. (A bude platit i posmrtně, však ještě uvidíme …)

Asi nebylo náhodou, že jsem si u příležitosti krásného televizního Gottova rozhovoru při jeho osmdesátinách vzpomněl na ten talmudický trojboj. Přiznám své překvapení, když jsem zjistil, že v případě Karla Gotta lze jeho bilanci ve všech třech „disciplínách“ vyhodnotit kladně do míry až záviděníhodné.

Proto si dovolím vyslovit několik přání. Nezaměňujte prosím při vzpomínce na zesnulého důstojnost a noblesu za laciné přehánění a pompéznost. Zabraňte všemožným nulám v exhibici jejich naduté prázdnoty. Nedopusťte, aby byl veřejný prostor „přegottován“, mělo by to kontraproduktivní efekt.

Diskusni prostor najdete tady.

   
loading...

Komentáře

komentářů

Vaše osobní údaje budou použity k vyřízení publikování Vašeho komentáře, ke zvýšení spokojenosti po celou dobu procházení tohoto webu, a k dalším účelům popsaných na stránce ochraně osobních údajů