Čas vypadnut, Kapitola XIII.

Situace pro nas začinala byt poněkud nebezpečna už snad uplně všude. Akci, jako byla ta s tenyskama, s mrtvym brachu nebo s prstynkem, přibyvalo.

Bohužel s tym ubyvalo mist, kde zme mohli pařit, ubyvalo lidi, s keryma se dalo stykat, bo zme jim ještě nezpusobili žadnu škodu nebo ostudu a přibyvalo lidi, kere zme už potkavat raději nechtěli.

Skoro každy den zme museli řešit situace jako v Mrtvych hračkach, kde zme v klidu seděli, pili pivko, čuměli na mrtve hračky přibite na stropě, když tu nahle do knajpy vpadlo pět Ukrajincu a valili ku nam.

„Gdě Chelmut?“ vyptavali se s drsnym vyrazem. Ukazali zme jim dřevěne schudky nahoru a čekali, co se bude dit. Nejdřive byla slyšet hlasita konverzace v jazyce, kery toho měl s ruštinu nebo češtinu malo společneho. Ale Chelmut byl majster na jazyky a majstrem psychologie. Hlasita konverzace ustavala, pak bylo ticho, kdybyzme měli jemny sluch, možna byzme slyšeli šustěni bankovek. Pak se z dřevěneho schodišťa ozvaly kroky a pět ukaček odkračalo pryč.

„Maš jakysik problem, Helmi?“ vyzvidali zme, když sešel dule.

„Ale vubec ni. Dlužil sem jim sto litru, ale vysvětlil sem jim, že