Chlupaty bezdomovec z Holandska a nevyrazny uředniček z Ruska. Znate je?

Pane Větvičko, jaký je váš vztah k Jaromíru Nohavicovi, znáte se osobně?

To jste mi připomněl situaci, když jsem křtil jednu ze svých prvních knih v hlavním městě Praze a nějaká hezky vyzdobená dáma se mě se silným pražským akcentem zeptala: „Vy jste z tý Vostravýýý, to se určitě znáte s Jarkem Nohavicou, žééé?“ Povídám ji: „No samozřejmě, my na Ostravsku se všichni známe; konkrétně s Jarkem se známe tak napůl.“ „A co to znamená napůl?“ ptala se bezelstně ta dobrá žena. „No, to znamená, že já Jarka znám, a on mě ne…“ Lidé se zasmáli, ta dobrá žena zbledla a už se na nic neptala. Ani knížku si tenkrát ode mě nekoupila, ani netuším proč…

Ale abych neutekl od vaší otázky – Jarka registruji od počátku osmdesátých let, dodnes mám na kazetách jeho koncerty z té doby a můžu říct, že měly neuvěřitelnou atmosféru. Bylo to jedno z mála světlých míst uvnitř šedivé normalizace, učili jsme se tam číst mezi řádky a rozumět slovům, která ani nemusela být vyřčena. Těžko se to vysvětluje mladým, kteří tu dobu nezažili. Po každém koncertě psali pořadatelé povinně hodnocení koncertu, jestli odpovídal seznam schválených písní, jestli nebyly zpívány neschválené texty, nedocházelo k pobuřujícím řečem a tato hodnocení se shromažďovala v šanonech andělů na kůru