Divokym Tatarstanem od Lenina k Haškovi

Leto roku 2018 bylo nadherne. Od Batumi přes Soči až po Stalingrad sem za vic jak dva tydny na obloze nespatřil mrak. Země byla sice vyprahla, ale to nas nezemědělce nezajima.


Buty sem měl šedive od prachu cest a když sem stopem přejižďal přes vesnice, v kerych bočni ulice byly bez asfaltu, zvedala se za nama oblaka prachu. Prvni opravdovy mrak přišel v okamžiku, kdy mě Mercedes vezl předměstim města Uljanovsk, kdysi Simbirsk a dneska na rozdil od Kujbyševa furt Uljanovsk. Pravě kvuliva takemu jmenu sem toto město samozřejmě nemohl minut. Řidič mi zastavil na panelakovem předměsti pulmilionoveho města u zastavky s hrdym nazvem „Tuchačevskij“. Kdyby to tušil Stalin, kery tu žadnu zastavku nema, tak by ho trefil šlak.


article_photo

„Kde tu najdu barak sudruha Lenina?“ zeptal sem se prvni dobre ženy na zastavce.