Hotelik a tramvajka č. 5, Kapitola X.

Chvilu sem myslel, že Helmuta nebudu mět rad. Však to byl on, kery mě vmanypuloval do problemu s butama a Prajzakama, vmanypuloval mě do utěku do Dělohova a nakonec mě přivedl k trestnimu stihani. Ale ja sem tolerantni člověk. Vim, že to Helmut nemyslel osobně. Vim, že mi nechtěl uškodit. Bo kdyby chtěl, to bysem poznal, ni? Bo nesu žaden cyp.

A tak zme už dalši den po rozsudku seděli v Porubě na Smyčce. Porubska smyčka, to je taky konec světa. Už to neni město, ale už to neni skoro ani vesnica. Po pravdě řečene, je to uplna řyť. Nic tam neni. Kromě jedne fajne sauny, sokolovny a vinoteky, kera prodava pančovane moldavske vina, tam scypnul pes.

Překvapivě, pravě na tomto mistě konči všecky porubske tramvajky. Ale to neni všecko. Kromě teho, že tu všecky tramvajky konči, tak tu zaroveň jedna začina. Legendarni trať tramvajky čislo pět začina pravě tady. Je to jednokolejka, dluha necelych deset kilaku, kera začina na Smyčce a konči v naproste dupě v podhuři Oderskych vrchu.

Mnoho Ostravaku dodneška netuši, jaku rarytu a skvost maju přimo pod rypakem. Ale to už je taka lidska přirozenost. Člověk si nikdy nevaži teho, co ma. Ale pokažde bude pyskovat a vyskakovat, aby měl to, co ma sused, přitom vubec netuši, že už davno ma cosik lepšiho. Ale tak to na světě prostě chodi, to už znate.