Jak sem potkal Helmuta a vznikla z teho knižka

Tak sem raz seděl v porubske knajpě Čarodějky a přisednul si ku mně synek, kereho sem od viděni znal.

Jako muzikanta sem si ho pamatoval z nejruznějšich pankovych seskupeni přelomu osumdesatych a devadesatych roku, ale nikdy buch nesvedl naše kroky tak, abyzme se bliž poznali.

Mezi ostravsku partyju měl přezdivku Hrbol a kolovaly o něm neuvěřitelne zkazky, kere vysoce navyšovaly jeho hodnotu na andrgraundove ostravske sceně.

„Zdar Ladik, ja sem Hrbol. Napišeme spolu knižku. Co na to řikaš?“

Ještě nikdy sem z nikym nepsal, bo nemam rad, když mi do mojeho psani kdosik mluvi. Nejraději pišu sam v přiliš hlučne samotě jakesik zapadle vesnicke knajpy, kde mě nikdo nezna, nikdo do mě nerype, nepta se co robim a možu se sustředit na to, co pišu.

„V žadnem připadě, zapomeň na to,“ povidam mu.