MAJN KOCHBUCH - chleba, špek, zelí a chlast

Tak sem se zas po čase dostal k dost dobre knižce českeho autora. Podle nazvu by se mohlo zdat, že ide o kuchařku. Ne, neni to kuchařka. Podle nazvu by se mohlo zdat, že to je v cizim jazyce. Ne, neni to v cizim jazyce, pokud teda nepovažujete středočesku dyjalektyku a slang za cizi jazyk. A neni to ani pokračovani Meho boja, jak by se mohlo z nazvu zdat. Tak co to vlastně je? Tuž řekl bych, taka filozoficko-anarchistická bible. Chvilu sem tam nachazal paralely s Bukowskim a Hrabalem, mojima oblibenyma spisovatelama, ale nechtěl bych to někam zařazovat, bo styl je autentycky. Posuďte sami:

„Volové, tohle si musíte přečíst!“ přiřítil se za náma jednou jednou rozesmátej Pepa. „Kde mohli soudruzi ekologové z Dánska udělat chybu?“ a ukázal nám ve svým mobilu článek v ekolistu. Tam se psalo, že v rámci přechodu na ekologický paliva, tedy biomasu v Dánsku se zjistilo, že jim nestačej vlastní lesy na dřevěný štěpky a že je musej dovážet po moři až z Brazílie, ergo, že Dánové de facto vypalujou amazonský pralesy. Po kritice sice objem dodávek z Brazílie snížili, ale museli je doplnit dodávkama z Kanady, USA a Ruska. „Seš si jistej, že to nejsou nějaký dezinformace?“ zeptal jsem se. „Nejsem, ale stejně si to nemáme jak ověřit,“ použil Pepa Shootterhandovu břitvu. „Hele, z USA se prej ročně do Evropy doveze asi 7 milionů tun dřevěnejch briket.

Fajne, ni? Vlastně mě zaujal už začatek, bo malokdy mě někdo jmenuje už ve věnovani knize: Poděkování: "Bohu, rodině (rodičům, manželce a dětem), přátelům a všem kokotům, který si to přečtou.

Tuž sem nečekal a potěšilo mě to.

Cela polovina knižky se nese v tomto andrgraundově-agroanarcho-pabitelskem stylu a bylo osvěžujici si zas po čase cosik fajneho přečist. Druha polovina knižky je opravdu velice, ale velice sverazna kuchařka, rozdělena do kategoryji Chleba (pečivo), Zeli (ovoce-zelenina), Špek (maso) a Chlast (domaci palenky apod).

Autora knihy, Dana Šustra, znate asi jako skladatela a textařa skupiny Ticha dohoda. A jeho textařske zkušenosti su na vysledne podobě knihy znat. Je to nadherne dilo. Pořidit se ho možete v šopu KNIHU CHRAŇ. A ktemu se možete pustit skladbu, kera ku konceptu knižky naprosto zapada:

A nasledujici větu z knihy Majn Kochbuch si dobře zapamatujte, može se vam hodit: Old Shooterhand pravil: "Ty vole, až ti bude nějakej kokot - ať už politik nebo odborník - v televizi tvrdit, že je všechno v pohodě a nehrozí žádný nebezpečí, všeho nech a zdrhej!" Tuž se svolenim autora zveřejnim aspoň kusek jeho oryginalniho dila: První Afročech (Jistě, pane premiére) aneb Zdál se mi takovej divnej sen...

Probudilo mě zvonění mobilu na nočním stolku u postele. Zašmátral jsem po něm. Display ukazoval 2:34 a volalo neznámý číslo. Jak jsem byl rozespalej, tak jsem to bezmyšlenkovitě vzal.

„To je pan magistr Künde?“ ozval se na druhým konci příjemnej baryton jako z ranního vysílání rádia. „Tady Úřad vlády. Filip Kouba, náměstek ministra vnitra.“

Začínal jsem se probírat a docházelo mi, že jsem to neměl brát a že jsem jako kokot naletěl nějakejm ožralejm kámošům, co si ze mě dělaj dobrej den nebo spíš noc. Ale než jsem to stihnul típnout, příjemnej hlas pokračoval. „Nezavěšujte, prosím. To není vtip, pane magistře. Skutečně volám z Úřadu vlády. Jedná se o mimořádnou situaci. Premiér svolal noční schůzku Krizového výboru a potřebuje tam prý nějakého kreativce,“ vysvětloval ten – aha – Kouba. Posadil jsem se na posteli. „Váš známý, pan Filip Kahovec, co tady u nás dělá na tiskovém odboru, vás doporučil.“ Furt se mi v hlavě prala zvědavost a chuť znovu usnout se vztekem, jestli to skutečně není jen blbej vtip. Ale Kahovec fakt přece dělá v tiskovým odboru nějakýho ministerstva. Ale jestli to teda je blbej vtip, tak Filipa zabiju, uvažoval jsem pomalu. A jestli ne, tak nejspíš taky!

„Můžu si nějak ověřit, že to není kanadskej fór?“ zeptal jsem se nerudně, jak jsem byl furt rozespalej. „Koukněte se z okna, na ulici by měl stát černý vládní Superb s modrým majáčkem. Čeká tam, aby vás odvezl do Strakovky,“ informoval mě Kouba. Vyhrabal jsem se z pelechu a došoural se k oknu. Na ulici před barákem nějaký takový auto fakt bylo, mělo puštěný blikačky a stálo vedle zaparkovanejch osobáků místních nájemníků, čili v silnici, mimo modrej pruh pro rezidenty. Ten byl – ostatně jako každou noc – beznadějně obsazenej. Začal jsem přicházet k sobě. „No dobře,“ podrbal jsem se na koulích, „auto tam je. A co mám teda jakože udělat?“ „Potřebujeme vás co nejrychleji dopravit do Strakovky. Jak dlouho potřebujete na oblečení? Pět minut?“ zeptal se ten chlápek, co si říkal Kouba. „Asi jo,“ zamručel jsem. „Jak si vyčistím zuby a hodím na sebe nějakej vohoz, tak budu u auta. Jo,“ vzpomněl jsem si, „doufám, že tam nemusim voholenej a v kvádru?“ „Klidně v červené mikině,“ zažertoval Kouba. „Ale určitě ne v kominickým.“ Jeho smysl pro humor mě zase o trochu víc probral. „Oukej“ řekl jsem. „Za chvíli tam budu. Zatím nashle.“ „Nashledanou a děkuji,“ rozloučil se náměstek.

Vyčistil jsem si zuby, natáhnul džíny, triko a džísku a vyrazil před dům. Cestou po schodech mě ještě napadlo, jestli to přece jen není kanadskej žertík. Černou limuzínu a majáček není zas takovej problém sehnat, uvažoval jsem v duchu. V autě seděl tlustej řidič v bílý košili s kravatou.

„Vy ste Kunde?“ zeptal se. „Künde, je tam Umlaut,“ opravil jsem ho. „Tak ste Kunde nebo Umlaut?“ zeptal se nedůtklivě řidič. „Umlaut znamená přehláska, vyslovuje se to německy kchýnde,“ vysvětloval jsem. „Tomu já hovno rozumim, co je to Umlaut,“ řekl řidič o poznání nedůtklivěji. „A německy umim jenom ajn bír, šajse a mejnelíbekomefiken, ale jestli ste to vy, tak nasedněte a jedem,“ vyzval mě. Z logiky věci a situace jasně vyplývalo, že v půl třetí ráno se mu k autu nepohrne nějakej vožralej kunčaft , ale chlápek, co ho má odvézt – bez ohledu na to, jestli se jmenuje Künde nebo třeba Umlaut. Řidič nastartoval, vypnul blikačky a zapnul modrej maják. Dřepnul jsem si na zadní sedadlo, zavřel za sebou dveře a vyrazili jsme. Ve Strakovce vládnul noční mrtvolnej klid. Ochrankář mě vyvedl ztichlou budovou po schodech do prvního patra k vládní zasedačce. Stál před ní černovlasý úředníček neurčitýho věku a podával mi ruku. „Magistr Künde?“ zeptal se mě. Kejvnul jsem. „Dobrý den, pane magistře“, představil se. „Já jsem Kouba, pojďte dál. Za chvíli začneme.“ Jakmile se otevřely dveře, uslyšel jsem šustění papírů a podráždnej tlumenej hovor. Zjevně jsem nebyl sám, koho vytáhli z postele.

Kolem pracovních stolů sedělo několik známejch ksichtů z televize: ministr vnitra, ministr obrany, ministr průmyslu a obchodu, ministr kultury a pár dalších – ministr školství a ministr pro místní rozvoj dorazili po mně. Rozespalej a zjevně nasranej pingl nosil půllitrovky balený vody a rozlejval kávu a druhej v podobným rozpoložení roznášel chlebíčky z chladicího bufetu, kterej stál nalevo od vchodu. Chlebíčkář demonstrativně třískal s talířkama o stůl. Někdo z papalášů si míchal před sebou na stole kávu, někdo vytahoval z tašky lejstra nebo otevíral notebook. Ministr školství něco datloval do mobilu. Byl slyšet polohlasnej hovor.

„Vy ste Kunde?“ obrátil se na mě ministr vnitra. Přikývnul jsem a svoji poznámku o správným psaní a výslovnosti jsem teď radši polknul. Prostě mě to zaskočilo. Tohle nebyl jen nějakej řidič, ale politická šajba! Stejně by to asi nemělo cenu. Pokud mi bylo známo, nebyl tenhle ministr lingvista, ale nějakej podnikatel nebo co, pročež pochybuju, že by věděl, co je to Umlaut. A navíc – byl jsem na tohle komolení svýho jména za ta léta už zvyklej. Ministr mi pokynul rukou, kam se mám posadit. (jméno postavy jsem si ve snu vypůjčil ze svý oblíbený knihy „Jak nevyloupit banku“ od Donalda E. Westlaka) Jako poslední se dostavil předseda vlády. Pod paží třímal naditou koženou aktovku a vypadal nervózně. Jedinej, kdo v celý tý skvadře chyběl, byl ministr zdravotnictví, takže o zdraví asi nepůjde, došlo mi.

Sotva premiér dosednul, obrátil se na Koubu, kterej mě přived ́: „Nahráváme se?“ zeptal se. Kouba přikývnul. „Tak to vypněte,“ poručil premiér. „Tohle je tajný zasedání. Žádný nahrávání a odevzdejte mobily!“ otočil se na všechny přítomný. „Jistě, pane premiére,“ přikývnul náměstek a kamsi odkvačil. Nejspíš vypnout nahrávání. Chlebíčkovej pingl vzal tác a místo roznášení občerstvení začal vybírat mobily. Jakmile s nima zmizel za dveřma, zacinkal premiér lžičkou na svůj šálek s kávou. Ruch v zasedačce ustal. „Máme tady mimořádnou situaci,“ začal. „Dnes, totiž včera večer, mi osobně volal spolkový kancléř, že málo prosazujeme evropské hodnoty a pokud se rychle nezlepšíme, tak že nám zavřou Škodovku a výrobu přesunou k nim, na Slovensko a do Číny.“ V zasedačce propuklo zděšení. „Doprdele,“ uletělo ve stereu ministrovi pro místní rozvoj a ministru průmyslu a obchodu. „Já to tušil!“ vykřikl ministr obrany. Ministr financí se vztyčil ze židle a omdlel. Vedle sedící ministři k němu přiskočili a začali ho křísit. Předseda vlády zmáčknul tlačítko na stole před sebou. Otevřely se dveře zasedačky a dovnitř nakoukla hlava ochrankáře. „Vodu!“ houknul na něj premiér. Hlava zmizela a za chvíli se ochrankář vrátil s kýblem. „Ježišmarjá, nepolejvejte ho celýho! Jen ho trochu pocákejte do obličeje,“ instruoval ho premiér. Ministr financí se probral a těžce usednul zpátky do svý židle. „Šestina HDP...“ zašeptal zdrceně. Ministr kultury si držel hlavu v dlaních, protože mu bylo zjevně jasný, komu seberou peníze z rozpočtu jako prvnímu. „To si přece nemůžou dovolit?!“ hořekoval ministr práce a sociálních věcí. „Áááále můžou,“ usadil ho ministr vnitra. „Co budeme dělat?“ lkal ministr průmyslu a obchodu. „Vždyť je to tradiční česká značka!“ Nevydržel jsem to a vyletěl: „Není! Je to německá značka. Už dávno jste ji přece prodali Volkswagenu!“ „My ne, to už v devadesátkách,“ bránil se ministr pro místní rozvoj. „Vy, jako politici,“ upřesnil jsem. „Víte vy, co je to značka?“ Nečekal jsem na odpověď a vypálil slavnou Ogilvyho definici. „Značka je to, co vám zůstane, když vám vyhoří továrna.“ Ministr průmyslu a obchodu tu definici nejspíš znal, protože pokyvoval souhlasně hlavou, ostatní koukali. „Takže když tu fabriku zavřou nebo přestěhujou, tak nám zůstanou akorát oči pro pláč. Jako s Poldovkou!“ „Já myslel, že Volkswagen je soukromá firma?“ zeptal se nejistě ministr pro místní rozvoj. „Tak jak by mohlo uzavření nebo přesunutí výroba ovlivnit vláda?“ „Myslíte neviditelnou ruku trhu?“ utahoval jsem si z něj. „Víte, kolik berou na dotacích za ty jejich elektronesmysly?“ „A vy jste kdo?“ zeptal se mě nedůtklivě ministr školství. „To je magistr Kunde, specialista na reklamu. Pozval ho předseda vlády jako odborníka,“ vysvětloval mu rychle ministr vnitra. „Künde, je tam Umlaut,“ opravil jsem dotčeně ministra vnitra – evidentně už jsem před ním ztratil prvotní respekt. Ten to ale přešel bez povšimnutí. Ministr školství po jeho vysvětlení ihned stáhnul ocas a dělal, že chybí. Pozval mě přece premiér a vyšší bere, to je jasná věc! Všichni se tvářili zaraženě, jen ministr financí vypadal, že zase omdlí. Premiér vstal a znovu zacinkal lžičkou na svůj šálek. Osazenstvo se uklidnilo a zbystřilo. „Děkujeme panu magistrovi za vstupní rozbor na téma značka, ale přejděme ke značce evropské hodnoty. Proto jsem vás pozval a tady,“ kejvnul hlavou směrem ke mně, „požádal o přítomnost nějakého kreativce, aby nám pomohl něco vymyslet. Doporučili nám pana magistra Kündeho.“ Chválabohu, premiér nezkomolil moje příjmení! Všechny zraky se upřely na mě. To ve mně vzbudilo nutkavej pocit, že bych měl k tý představovačce něco udělat, tak jsem vstal ze židle a všem se lehce uklonil, jako že jsem to já. Když jsem si ale sednul zpátky, musel jsem se štípnout do ruky, jestli se mi to nezdá. Jsou tři ráno a já sedím na vládě se všema těma ksichtama, který znám akorát z televize a médií a na který nadáváme s kámošema v hospodě u piva, a teď je mám zachránit svejma nápadama? Tyvole, vždyť jsem večer nic nehulil ani nechlastal?! „Proč jste si vybrali ausgerechnet mě?“ nechápal jsem. „Kromě pana Kahovce nám všichni oslovení z reklamní branže řekli, že jste kokot a že by s váma nechtěli dělat,“ řekl předseda vlády, „a vzhledem k tomu, že takový hodnocení kolegů se u nás v Česku považuje za nejvyšší ocenění, rozhodli jsme se pro vás. Tak doufám, že nás nezklamete.“ Premiér byl podle mě jen normální politickej kokot – další v řadě, ale tahle jeho úvaha mě překvapila. Nebude to asi zase takovej blb, jak jsem si o něm myslel. Ostatně, dostat se na tenhle flek, to už chce asi taky trochu fištróna.

„Popelníček by nebyl?“ zeptal jsem se sebevědomě s hřejivým pocitem nepostradatelnosti. Někdo se uchechtnul. Premiér si mě změřil, jestli to myslím vážně. Potom ale přikývnul a znovu zmáčknul tlačítko na stole. „Kouření povoleno,“ oznámil. Zasedačka pochvalně zamručela a skoro všichni začali vytahovat nějaký kuřivo. „Evžene,“ obrátil se premiér na ministra průmyslu a obchodu, „řekl jsem kouření povoleno, ne hulení.“ Ministr průmyslu a obchodu začal dotčeně uklízet svůj sáček s marihuanou. Ve dveřích se objevila hlava pingla. „Doneste nám popelníky,“ poručil mu premiér a vytáhl ze svojí kožený aktovky epesní futrál na doutníky a koksák Ronson Varaflame, kterej jsem měl sice taky po fotrovi, ale radši jsem ho moc nenosil, abych ho náhodou neztratil, protože to bych asi nepřežil. „A co jsou to vlastně ty evropský hodnoty?“ zeptal jsem se, zatímco jsem si balil cigáro. „Právní stát, menší uhlíková stopa, genderová témata, lidská práva v jiných zemích, solidarita...“ začal vyjmenovávat premiér a odřízl špičku svojí Cohiby. „Solidarita znamená přijímání uprchlíků,“ upřesnil ministr vnitra. „Nestačilo by, kdyby nám zase jen zvedli ceny elektřiny a plynu?“ zeptal se ministr pro místní rozvoj. Premiér zavrtěl hlavou. „To pak udělaj stejně,“ řekl ministr financí fatalisticky. „Na Rusáky to hodit nemůžeme?“ zeptal se ministr obrany. Premiér znovu zavrtěl hlavou: „Tohle ne.“ Do zasedačky dorazil pingl a začal roznášet popelníky. Všichni kuřáci si začali v mžiku zapalovat. „Tak zavedeme povinný genderový kvóty,“ navrhl ministr pro místní rozvoj. Premiér se na něj úkosem podíval: „Klidně, ale potom – enyky benyky kliky bé,“ přitom ukazoval prstem postupně na všechny přítomný, „bude muset půlka z vás pustit svoje místo nějaký stranický kolegyni.“ Zavládlo hrobový ticho, který ovšem vzápětí přerušil výkřik. „Jau!“ zařval ministr pro místní rozvoj, protože ho ministr obrany, kterej seděl vedle, nakopnul pod stolem do nohy. „Co vymyslet nějakej multikulturní den? Jako novej státní svátek,“ navrhnul ministr vnitra. „Nebo co Den evropských hodnot?“ zeptal se ministr kultury. „Třeba by se to mohlo jmenovat Euro Pride?“ Někdo se neudržel a vyprsknul smíchy. „Nemám zadat nějaký multi kulti reklamy na Český dráhy?“ zeptal se ministr dopravy. „Třeba jak noví Švédi jedou na výlet do Českýho Krumlova vlakem?“

Tenhle návrh mě zaujal, teda přesněji řečeno moji horší polovičku. Úplně jsem tu reklamu viděl. Noví Švédi v turbanech omotaný explozivníma vestama a s kalašnikovama jedou vlakem do Českýho Krumlova? Ale tohle jsme samozřejmě nemohli použít. Měl jsem co dělat, abych při tý představě nevyprsknul smíchy. Vrátil jsem se rychle od svejch úchylnejch představ zpátky k diskuzi v zasedačce. Možná, že mi i něco uniklo, ale to se mi při podobnejch kreativních vejletech stávalo často. „Mohli bychom přejmenovat Náprstkovo muzeum na Multikulturní muzeum,“ řek ́ zrovna nesměle ministr kultury. Premiér se na to ale netvářil zrovna nadšeně, zavrtěl hlavou a obrátil se prosebně na mě. Zapálil jsem si další ubalený cigáro a zapojil se do diskuze, jako na kterýmkoliv běžným brainstormingu v reklamce. „Já myslím, že ty návrhy směřujou správně,“ vyfouknul jsem kouř. „Pokud chcete podtrhnout multikulturní složku evropskejch hodnot. Nezapomeňte, že nás, Čechy, onálepkovali jako xenofoby a rasisty. Takže narušit tuhle zažitou představu je správná volba. To by mohlo zafungovat.“ Všichni na mě koukali, co jako ze mě vypadne dál, ale několik z nich pokyvovalo souhlasně hlavou. „Máme v historii nějakýho významnýho multikulturního představitele?“ zeptal jsem se. „Menšík?“ zeptal se ministr školství. Několik ministrů se uchechtlo a premiér po něm hodil rozzlobenej pohled. „Ne, dál v historii. Co třeba kupec Sámo? To přece nebyl Čech...“ spekuloval jsem. „To nepůjde, byl to cizinec, franský kupec, přece. Z toho nějakýho Afročecha neuděláme,“ řekl rozladěně ministr obrany. „Proč by to nešlo?“ zajímal se ministr vnitra. „Já nedávno viděl nějakou novou anglickou televizní inscenaci a Annu Boleynovou v ní hrála Afroangličanka...“ „To bychom mohli udělat rovnou z Praotce Čecha nebo Přemysla Oráče...“ nedal se ministr školství. „To by nám vlastenci dali,“ řekl potichu sarkasticky ministr obrany. V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítilo. Lusknul jsem prsty a ukázal na ministra obrany. „Afročech! To je vono!“ zvolal jsem. Všichni se na mě otočili a já pokračoval. „Samozřejmě, že předělávat historii je citlivý téma, ale trochu si ji přimyslet a dobarvit, to už je lepší způsob. Vzpomeňte si na Cameronův Titanic. Na pozadí skutečný historický události si vymyslel vlastní příběh.“ Všichni se tvářili nechápavě a já vysvětloval dál. „Sámo ani Praotec Čech nejsou použitelný, to by se lidi asi fakt nasrali, ale vytvořme si,“ ukazováčkem a prostředníčkem obou rukou jsem naznačil uvozovky, „Neznámýho Afročecha.“ „Počkejte,“ řekl premiér, „nerozumím. Co tím myslíte?“ „Podle mustru Neznámej vojín“, upřesnil jsem svůj nápad. „Prostě vyjdeme z předpokladu, že jednoho dne vstoupil na naše území nějakej Afročech, kterej tu byl první. Neznáme jeho jméno ani nevíme, kdy to bylo, ale s jistotou lze tvrdit, že se to stalo. To nikdo nevyvrátí,“ uzavřel jsem triumfálně svůj nápad. Zasedačka se zase rozšuměla. „Mně to připadá skvělé,“ řekl ministr vnitra. „A můžeme k tomu vyhlásit ten státní svátek,“ hřál si svoji polívčičku ministr kultury. Premiér se usmíval a pokyvoval hlavou. „Co k tomu postavit nějakej pomník?“ zeptal se ministr pro místní rozvoj. „Na Říp?“ zeptal se někdo. „Ježišmarjá,“ chytil se za hlavu premiér. „V Dejvicích se nám uvolnilo jedno místo, přece,“ řekl ministr obrany dutě. „A můžeme taky přejmenovat to Náprstkovo muzeum?“ zeptal se znovu ministr kultury, potěšenej tím, že mu nesepsuli ten státní svátek. Ozval se smích. „No, já myslím, že to máme,“ řekl spokojeně premiér. „Takže si to shrňme: 1) zadáme grant na seriózní historický výzkum a práci na zjištění stop prvních Afričanů v Čechách 2) na základě toho výzkumu doplníme školní osnovy 3) zadáme návrh na vytvoření pomníku a 4) určíme jeden den jako státní svátek.“ „Taky na to budeme muset vytvořit parlamentní komisi,“ dodal ministr průmyslu a obchodu. Premiér pokýval hlavou. „Díky za připomínku, Evžene,“ pochválili ho premiér. „Vidíš, že ti to pálí i bez hulení! To by měl být vlastně bod číslo jedna.“ Pak se otočil na mě. „Ještě na něco jsem zapomněl?“ Zavrtěl jsem hlavou a v klidu pokuřoval. „Jen ještě vymyslet nějaký to datum.“ „Co to dát na 15. března? To by se Němcům určitě líbilo,“ navrhl ministr školství. „Ale tam přece máme...“ nestačil doříct ministr kultury. „No, právě,“ usadil ho ministr školství. „Dvě mouchy jednou ranou! Jako se 17. listopadem. Přebijeme jednu historickou událost druhou.“ „Nebudou mít lidi pocit, že poškozujeme národní zájmy?“ zeptal se ministr pro místní rozvoj. Ministr financí vyletěl: „Jak, že nehájíme národní zájmy? Zachránili jsme šestinu HDP a spoustu pracovních míst!“ „Zaměstnanost je přece národní zájem,“ zvolal ministr průmyslu a obchodu. „A udržení tradiční české značky.“ Zakoulel jsem očima nad těma přívlastkama, ale už jsem podruhý nic neříkal. „Jo, lidi by měli bejt rádi, že budou mít práci a peníze na dovolený v Chorvatsku a Tunisu!“ dodal ministr práce a sociálních věcí. „Zvolili si nás přece v demokratických volbách, abychom jim vládli, ne?“ zeptal se premiér. „Tak jim vládneme!“ Ostatní pokuřovali a přikyvovali na souhlas. „Kdyby věděli, jak je to někdy těžký,“ povzdychnul si ještě a otočil se znovu na mě. „Děkuji, pane magistře, nezklamal jste nás. O tomhle samozřejmě musíte pomlčet. Honorář obdržíte na jinou činnost. Dostal jste minulý týden e-mail s nabídkou práce pro jeden státní podnik?“ Přikývnul jsem. „V pořádku, tak se to proúčtuje přes něj,“ konstatoval premiér spokojeně. „A teď už vás můžeme propustit. Náš řidič vás zase odveze domů.“ Típnul jsem čtvrtý cigáro do popelníku. „Těšilo mě,“ vstal jsem ze židle a chystal se vypadnout. U dveří se ke mně ještě přitočil ministr vnitra. „Pane Kunde, (je tam Umlaut, ty burane! pomyslel jsem si v duchu) museli jsme si vás prověřit, takže ten mejl, co jsme vám poslali, byl cinknutej,“ řekl polohlasně. „Nechcete říct, že jste mi napíchli počítač?“ zeptal jsem se nervózně a horečně uvažoval, kolik hodin a čím jsem minulej tejden strávil na PornHubu. Ministr vnitra přikývnul.

„No, jen pro jistotu,“ vysvětloval. „Nic nezákonného jsme samozřejmě nezjistili,“ položil mi ruku na rameno a spiklenecky na mě mrknul „Zachování mlčenlivosti bych vám však doporučoval v každém případě.“ Přikývnul jsem, že rozumím. Lead or silver...Nebyl jsem vlastně vůbec překvapenej. „Je možné, že se vám ještě někdy ozveme,“ loučil se se mnou ministr vnitra a podával mi jako jedinej z celýho vládního ansámblu ruku na rozloučenou.

(Olovo nebo stříbro – mafiánská nabídka spolupráce za úplatu (stříbro) nebo výhružka likvidací (olovo))

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY

Kniha Zrnko písku o Čechoslovácích, kteří na pozvání dominikánského diktátora přijeli na počátku druhé světové války na ostrov Hispaňola a vybudovali zde tropický ráj, už vyšla, zatím v neoficiálním, samizdatovém vydání. Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz