Milion chvilek pro lidovou demokracii

Dnes v poledne, po par dňach na Ukrajině zme překročili moravske hranice, pustili radyjo a srazili se s nečekaně silnym proudem propagandy. Čim byl silnějši, tym vic za nim byla prazdnota.

A ještě cosik bylo zajimave. Smich. Každu chvilu zme se všeci spontanně rozesmali, jak křečovitě a pseudonadšeně se k odkazu Vitězneho listopada všeci hlasili.

Co mi to připominalo? Bylo to 40. vyroči Vitězneho unora, Vzpominam na stejně silny tok propagandy a pseudonadšeni, kere ovšem většina naroda nesdilela, bo zme všeci věděli, že cosik se posralo, cosik je špatně a přesto nikdo nic nerobi, aby došlo k napravě. Naše země nevzkvetala a bohužel, nevzkveta ani fčil. Možete mět jakukoliv politycku orientacu, ale po par dňach v Polsku, nebo Ukrajině, nebo na Balkaně dojdete ke stejnemu nazoru. Předbihaju nas. U nas nad nima ohrnujeme frňaky. Ale dohaňaju nas. A předbihaju. V mnoha ohledach.

A ještě jedna věc – neni duležite, jaka propagandystycka slova se řikala (25. unora 1988 aji 17. listopada 2019). Duležitějši je to, co se neřikalo. Co se všeci boji řict. Proč řikali Mohoritovi na jaře 89 v Moskvě, že prezidentem bude Havel? O čem se bavil Havel s prezidentem Nixonem v řijnu 89 v Praze? Že to nevite? Bo vam to neřekli? Hmm… Proč ležel mlady Zifčak na Narodni třidě přikryty vlajku? K čemu měl vystavenu letenku do Moskvy? O čem si 17. listopada 89 povidal trockista Uhl na britske ambasadě? Čim přesvědčil premier Čalfa komunystycke poslance, že všeci zvedli ruku pro svojeho uhlavniho nepřitela Havla, aby se stal prezidentem? Nemluvi se o tym, že? Odkaz Vitězneho listopada nesmi byt pošpiněny…

——————————————

Před prvnim majem byli na klepaču všeci nervozni. Ja tež. Často nam větr vyfuknul praporek z okna, ja ho musel jit na ulicu hledat a mnohokrat sem ho našel zlamany a zmuchlany, zvlaště ty červene se hodně lamaly a nevim proč, větr je často odfuknul přimo do popelnice. Ty červenomodrobile tak daleko nelitaly ani se nelamaly. To běhani za praporkama mě nebavilo, ale pokud sem neběhal, zvonil na nas stary sused, pry byl partyzan, ale fčil měl funkci domaciho duvěrnika nebo co a ptal se, čemu nam chybi zrovna ty rude praporky a tak.

A pak v ten slavny den sem se musel obliknut do takych nepřijemnych galat a divneho baloňaka a jeli zme tramvajku nahoru na Hulvacky kopec a tata nadaval, že hospoda Na kopečku je zavřena a mi to bylo jedno, hlavně sem to už chtěl mět za sebu, bo sem si připadal jak debil, v ruce sem měl take červenomodrobile třasničky a z reproduktoru furt řval jakysik chlop a hrala blba hudba jak na stanici Hvězda.

A vždycky zme chvilu šli a pak dluho stali a pak ten reproduktor zavolal HURA a my zme museli mavat a tež zme volali HURA!!! a pak kdosik řikal: “Divej doleva na tu tribunu tam su ty kurvy!” a ja sem se tam dival, ale žadne kurvy sem neviděl, bo sem byl maly.

Ale pak zme valili do Moravy, to byla taka knajpa a kavarna na Lenince u rondla, chlopi z tatove šichty se usmivali, bo měli jakesik štamprle a mi objednali smažak a ja sem byl šťastny, že je na světě cosik tak užasneho jako smažak a Prvni maj.

Co na to aranžma fotky řika Boris? „To téma bylo dopředu jasné! Ke květnu přece neodmyslitelně patřily oslavy 1.máje. Pamatuji, že průvod končil vždy před tribunou s papalášama, která byla postavená před vítkovickým kulturákem. Přál jsem si i alegorický vůz na focení a kamarád Ondra mi dělil že není problém a zajistil traktor s vlečkou naloženou balíky slámy. Základní kámen scény byl položen a mohlo se fotit!“ Ostatni obrazky a texty z Retrokalendařa Ostrrravaci děckam s nazvem „Přiběhy z klepača“ najdete tady.