Mnichovsky atentat, Kapitola XIV.

Na porubske Myslivně otevirali rano v deset. Tato legendarni knajpa ležela na kraju lesa mezi vysokoškolskyma kolejama a největšim venkovnim umělym kupakem ve středni Evropě. Diky temu měla vždycky staly přisun hostu. Studentky a opilci z baňske tady přichazali hned pote, co absolvovali prvni ranni přednašku. My zme nic absolvovat nemuseli, takže zme dorazili hned na desatu přes zablacene pole.

Doma sem stare oznamil, že odjižďam na Krym, nabalil sem batoh chlastu a kupodivu se nesetkal s namitkama. Myslela si chuděra, že idu do vitkovicke vinarny, kera měla stejny nazev jak světoznamy poloostrov, kaj se potkali zločinci Stalin, Ruzvelt a Čurčil.

Když ve štyry odpoledne dovalil taxikem Helmut, už zme byli navaleni.

„Valime do Praglu, synci, ukecal sem kamoša, čeka nas tam s autem, navštivime jeho onkela v Mnichově a pak nam bude robit řidiča až na Krym,“ prohlasil tonem, kery nepřipušťal dyskuzi.

Za chvilu zme už seděli v kupečku expresu Ostravan do Prahy. „A co vas do tý Prahy tak táhne, chlapci?“ zeptala se starši spolucestujici pote, co zme chvilu v našem dyjalektu probirali našu situacu a hlavně naš vztah k tym panakum v Praglu. Helmut se zamyslel, podival se do jejich bezelstnych oči a povida: „Co by nas tam asi tahlo? Přece lokomotyva, pyčo.“ Pani se na nas nadřazeně z despektem podivala a od te doby zme měli kupečko pro sebe, bo ani po celu cestu si už ku nam překvapivě nikdo nepřisednul, přestože chodbička byla plna..

Před šervudem u hlavaku nas očekaval vysoky synek v kabrijoletu Oktavia, rok vyroby tak asi šedesat tři.

„S tym chceš valit na Krym, hňupe?“ zeptal se ho Dejv.

„Máš ňákej problém, krávo? My, boháči z Prahy, jezdíme v autech bez střechy, pijeme přestárlá vína a žereme plesnivý sejry,“ reagoval ten bezelstny chlapec. Tym nas přesvědčil, že bude dobrym členem vypravy, přestože jeho přizvuk byl strašidelny.

Sedli zme do luxusniho kabrijoleta, kery se nam měl stat domovskym mistem na mnoho tydnu dopředu, připili se burbonem na uspěšny vylet a usnuli. Rano zme se probudili v centru velkeho města před vymydlenym podnikem s pelargonyjema v oknach.

„Ty vole, kaj to zme?“ protiral si oči nevěřicně Dejv.

„To mi neřikej, debile, že to neznaš!“ zamračil se Helmut. „Tady onkel Adolf zahajil svoju velku politycku karieru, když vystřelil do stropa a prohlasil, že přebira bavorsku vladu do svojich narodně socialistyckych ruk!“

Vstupili zme do obrovske pivnice s nazvem Hofbrauhas. Kelnerky v koženych zastěrach roznašaly lustry tuplaku. Kolem stolu posedavaly stovky Bavoraku v modrobilych krojach, dechovka hrala Škoda lasky v německe verzi a všeci vypadali šťastně.

„To su všecko narodni socialisti?“ zeptal se Helmut našeho řidiča.

„Drž hubu, vole, tady se to slovo nesmi vubec vyslovovat, všude tady sedi tajni. Ne aby tě napadlo zvednut pracku!“ obaval se pravem naš šofer.

„Posluchej, synku, kaj je tvuj pražsky přizvuk? Ty nejsi z Praglu, že ne?“ zaujala mě šoferova dyjalektyka.

„Si cyp? Ten je naš, z Bolatic. V Praglu robi ekonoma na Fondu narodniho majetku, bo tam se robi zajimave věci,“ usadil mě Helmut.

Objednali zme pivka, přinesli nam tuplaky. Objednali zme kolena a měli pocit, že mistni bravci musi byt velci jak sloni, pokud maju take kolena. Bylo to neuvěřitelne. Všeci kolem mluvili německy a chovali se tak bezostyšně, jak kdyby ani neprohrali valku.

„Dopijte pivka, ideme na Oktoberfest,“ prohlasil řidič, když se vratil z navštěvy onkela.

„Jak može byt Oktoberfest, když je deprem zaři?“ zeptal sem se najivně.

„To je tady taky zvyk. Řikaju temu Oktoberfest, ale začina to už v zaři. Asi to přebrali od Rusu. Ti měli tež řijnovu revolucu v listopadu, Lenin se jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a Trocky byl Bronštajn. Asi to tak robi kvuli utajeni,“ poučoval nas s važnym gzychtem řidič.

Prošli zme z Brauhauzu přes hlavni mnichovske naměsti a ocitli se v Asii. Všude kolem nas byly plagaty v turečtině, před čajovnama hulili tmavi synci vodni dymky, popijali čaj a baby chodily zabalene jak kuželky do takych černych hader, enem očiska s kuskem pysku jim byly vidět.

„Ty vole, ja snad mam vlči mlhu! Kajs nas to zebral? Vždyť to je Ankara a ne Bavorsko!“ zhrozil se Dejv.

„Mlč a tvař se, že ti to připada normalni, tak to bude brzo vypadat aji u nas v Bolaticach, pokud to připustime,“ šeptal řidič.

„No tak v Ostravě to tak nikdy vypadat nebude, hňupe. To by cygani nepřipustili, aby jim jakysik Turek bral davky.“

„Enem aby ses nedivil. Cygana se nikdo ptat nebude. A tebe už vubec ne,“ prohlasil Helmut.

Prošli zme špinavu čtvrti, věter po ulicach roznašal hromady odhozenych papiru z mekdonalda, kaefcečka a jinych ikon postkapitalistickeho světa. Před nama se objevila obrovska plocha s kolotočama a obrovskyma cirkusovyma stanama. Turci zmizeli a misto nich okolo nas se zase pomalu prochazali puvodni obyvatele Mnichova, domorodci v bilych podkolenkach a hadrach, kere zme znali z dokumentarnich filmu, kere za Husaka davali v telce při vyznamnych vyročach, když sudeťaci robili virval v našem pohraniči a tvrdili, že když jich tam žije vic jak nas, tak to přece musi patřit jim.

Vešli zme do jedneho cirkusoveho stana a cigara nam vypadla z huby. Nebyly to žadne cirkusy. Uvnitř bylo snad několik tisic lidi, všeci stali na dubovych stolach, v rukach drželi obrovske tuplaky a zpivali jakesik nacistycke pisničky. Překvapeni nebralo konca. Už za malu chvilku zme tež stali na stole, zpivali s davem ožralych, keři se na rozdil od ožralych v Ostravě chovali naprosto civilizovaně a lopali piva z tych obrovskych kryglu. Jeden sem schoval Dejvovi do baťoha, bo taky artefakt sem se nemohl nechat ujit.

Bylo to zvlaštni, přestože zme nikdo z nas neuměli německy vic, jak zakladni fraze, kere byly sučasti každeho filmu s nacistycku tematyku, naprosto plynně zme komunykovali s bavorskyma kamošama okolo nas. Vypadalo to, že aji oni nam rozumi.

Helmut kajsik zmizel.

Za chvilu zme zpozorovali jakysik neobvykly rozruch. Z hajzlu vychazala skupinka chlopu v civilu, uprostřed nich byl Helmut, kereho drželi za ruky a vyvaďali ho kajsik ven.

„Padame, vole, nacysti zatknuli Helmuta!“ zařval sem Dejvovi do ucha a valili za nim, abyzme ho zachranili před koncentračnim taborem.

U vychodu nas zastavili jini střizlivě vyhližejici chlopi a vyzvali Dejva, ať jim odevře baťoh. Dejv byl překvapeny, když mu z něho vytahli tuplak, kery sem mu tam před hodinu tajně schoval. Venku zme našli Helmuta, celeho mokreho, jak sedi na travniku a sleduje tajne, jak si zapisuju jeho inycyjaly.

„Vy ho znate?“ zeptal se nas česky jeden z tajnych. Vezměte si ho a opusťte okamžitě prostor festyvalu, nebo vas budeme nuceni předvest a zadržet.“

Zebrali zme Helmuta a valili pryč.

„Smrdiš jak žumpa! Cos tam vymamlasil, vole?“ vyzvidali zme, enem co zme byli zase v bezpeči turecke čtvrti.

„Nic, vubec nic, su to uplne multykulturni hovada. To je mnichovsky atentat, to si ani v osumatřicatem nedovolili! Normalně sem scal do takeho žlabka, jak u nas v knajpě U mamy. Akorat ten žlabek byl dluhy tak dvacet metru a před nim stalo v řadě snad třicet chlopu. Tak mi to cosik připomnělo z filmu o hajdrychiadě a zvolal sem – Ať žije Rajnhard Hajdrych, ale ne moc dluho! No a ty hovada se do mě pustily a vyvalaly mě v tym žlabku. Kurvy nacistycke. Asi si mysleli, jak sem se pravu ruku opiral o tu stěnu, že je zdravim. A pak už tam naraz byli ti tajni a tahali mě ven. A tak vlastně ani nevim, za co mě zebrali.“

„Tak, synci, padame pryč, dřiv jak se na celnicu dostanu naše udaje. Tež byzme mohli skončit v Dachau, tady su na take kecy citlivi,“ uzavřel našu mnichovsku anabazu řidič.

Unik z rajchu dopadnul dobře, za dvě hodiny naš luksusni kabrijolet šťastně projel bavorsko – rakusku hranicu.

* * *