Mnichovsky atentat, Kapitola XIV.

Na porubske Myslivně otevirali rano v deset. Tato legendarni knajpa ležela na kraju lesa mezi vysokoškolskyma kolejama a největšim venkovnim umělym kupakem ve středni Evropě. Diky temu měla vždycky staly přisun hostu. Studentky a opilci z baňske tady přichazali hned pote, co absolvovali prvni ranni přednašku. My zme nic absolvovat nemuseli, takže zme dorazili hned na desatu přes zablacene pole.

Doma sem stare oznamil, že odjižďam na Krym, nabalil sem batoh chlastu a kupodivu se nesetkal s namitkama. Myslela si chuděra, že idu do vitkovicke vinarny, kera měla stejny nazev jak světoznamy poloostrov, kaj se potkali zločinci Stalin, Ruzvelt a Čurčil.

Když ve štyry odpoledne dovalil taxikem Helmut, už zme byli navaleni.

„Valime do Praglu, synci, ukecal sem kamoša, čeka nas tam s autem, navštivime jeho onkela v Mnichově a pak nam bude robit řidiča až na Krym,“ prohlasil tonem, kery nepřipušťal dyskuzi.

Za chvilu zme už seděli v kupečku expresu Ostravan do Prahy. „A co vas do tý Prahy tak táhne, chlapci?“ zeptala se starši spolucestujici pote, co zme chvilu v našem dyjalektu probirali našu situacu a hlavně naš vztah k tym panakum v Praglu. Helmut se zamyslel, podival se do jejich bezelstnych oči a povida: „Co by nas tam asi tahlo? Přece lokomotyva, pyčo.“ Pani se na nas nadřazeně z despektem podivala a od te doby zme měli kupečko pro sebe, bo ani po ce