Mrtvy bracha, Kapitola XII.

Helmut byl svym zpusobem buch. Genyjus. Nikdy si nic na sebe nekupil. Nikdy se nic do kvartyra nekupil. Ale nam kupoval všecko. Sam chodil ve starem montgomeraku, ale my zme od něho měli nakupene nejlepši hadry a nejlepši buty. Helmutovi robilo radost, když mohl lidem cosik kupit. Blbe bylo, když nebylo za co. Ale ono se vždycky cosik našlo. Aji když někdy byla cesta k penězam strastiplna a vyžadovala fakt dost dobre herecke uměni. Byly chvile, kdy zme všeci byli na mizině, a naraz přišly dny, kdy zme po kapsach měli take zdroje, že by nam to aji minyster Klaus ze svoju kuponovku mohl zavidět.

Helmut byl blazen, kery když se rozhodnul, že zrobi cypovinu, tak ju zrobil, ať to stoji co to stoji. Raz zme seděli v Proskovjance, v take vesnicke knajpě kajsik za Staru Bělu. Helmut sledoval v televizi zaběry ze starych bolševickych času, kdy Štrugal a jini papalaši vylizali na českobudějovicke vystavě Země živitelka ze svojich šeset třinactek. Dokument byl prokladany modernima reklamama na jakesik Harvardske fondy, z kerych nam utkvěl v podvědomi enem jakysik syrealistycky obraz školaka, jak cosik piše křidu na tabulu, otoči se a s odpornym rrračkovanim vykřikne: „Harrrvarrrt!“ No debilita nejhrubšiho zrna, nevěřili zme, že by na taku hlupu reklamu kdokoliv ze vzdělaneho českeho naroda nalitnul. Ovšem Helmiho asi ten Štrugal zaujal a tak se okamžitě rozhodnul, jak bylo jeho zvykem. Přišel k telefonnimu automatu a za chvilu bylo slyšet:

„To je mi jedno, jak to zeženete, prostě tady do hodiny budu štyry šest set třinactky. Končim!“ a jebnul ze sluchatkem, jak bylo tež jeho zvykem.

„Cos vymyslel, Helmut?“ odfuknul sem jeho startkovy dym od moji ostravske desitky.