Navraty do civilizace

Mam to rad. Teda jako ty cesty pryč. Bo když se pak člověk vraci, věci su tak nějak ostřeji vidět. Jak ty pozityvni, tak ty negatyvni.


Když se vracate autem z Balkanu a dostanete se k Hustopečam, hned vite, že ste doma. Bo na cele trase od Makedonyje přes Kosovo, Albynyju, Rumunsko su nejhorši dalnice u nas. Možete se vztekat jak chcete, stejně s tym nic nezrobite.

Když zas jedete z druhe strany, od severu, je smutne divat se na to, jak severni narody dokazaly využit bolševickych dotaci z brusele a vylepšili si svoje vesnice a infrastrukturu. Maju to tak Lotyši, Litevci, Estonci, o Polakach ani nemluvim. Od Ostravy po Varšavu možete pojest věci, nad keryma se srdce gurmana raduje v několika desitkach malych hospod, přespat se da přinejmenšim v deseti hotelach přimo u dalnice. Na stejně dluhe trase mezi Ostravu a Prahu se od převratu nepostavilo nic….

Ale aji pozityvni věci su tak nějak jasněji vidět, když se vracate z ciziny.

A tak sem ve středni Ameryce slezl ze stromu, rozlučil se s opicama, dojedl posledni banan, zapil šťavu z kokosoveho ořecha s rumem, prošel chudinskyma čtvrtěma, sednul na letadlo a přistal v Germanyji. Po měsicu sem přerušil medyjalni pust a připojil se k internetu.