Poslušně hlasim, že mě jebla kuželkova gula do hlavy, Kapitola IV.

„Sedněte se na židlu vedle a vyčkejte rozhodnuti,“ zasyčel na tu divnu osobu plukovnik a jeho červeně natekle očka se obratila na mě: „A vy co? Mate cosik k doplněni vašeho protokola, ať to možeme dneska uzavřet?“ Nadechnul sem se: „Nemam tu nic tak zavažneho tajak kolega, takže sudruhu plukovniku, myslim, že by tu snad neměly byt překažky, kere by branily mojimu odvodu.“

„Tak to rad slyšim, bo už sem dneska měl pocit, že mě cyp střeli. Tolik lemplu v jednom dňu sem snad nezažil,“ procedil mezi zubama plukovnik.

„Snad enem taka technycka drobnost, sudruhu plukovniku, asi by bylo dobre uvest do mojeho protokola, že mivam psychicke potiže a epileptycke zachvaty, bo mě v mladi jebla gula do hlavy a proto mi vubec nebude vadit zařazeni mezi utočne jednotky prvniho bojoveho sledu. Chtěl bych bojovat na střednim useku fronty v prostoru München-Nürnberg!“ prohlasil sem s naprosto odhodlanym vyrazem, z kereho bylo jednoznačne, že se těšim na službu v zapadnim okruhu proti revanšistovi z Německe spolkove republiky.

Do plukovnika jak kdyby blesk vjel: „Cože vas to jeblooo? Jaka gula, kurva? Mě snad dneska jebne tež! Ale z vas!“