Pravidelným testováním se nemoci nezbavíme, právě tak jako pravidelným vážením nezhubneme...




Podle toho, co zveřejňujete na FB, jste právě teď na Ukrajině. Jaká je tam situace?

Jsem nyní na Podkarpatské Rusi (z pohledu Kyjeva tzv. Zakarpatí). Během února, března a dubna jsem byl v regionech Oděsa, Lvov, Ivano-Frankovsk, Kyjev, Žitomyr, Rovno. Takže mohu zprostředkovat pohled Ukrajinců, Rusů a Rusínů z oblastí střední a západní Ukrajiny. Na východ, kde převažují Ukrajinci ruské národnosti, jsem se bohužel nedostal, což mě mrzí, protože jsem měl v plánu konečně navštívit Charkov, Dněpropetrovsk, Záporoží, Mariupol… Mohl bych se vymlouvat, že odsud do Mariupole to je stejně daleko jako z Krumlova do Tuniska, ale to mě neomlouvá.

Jak tedy v oblastech, které jste navštívil, vnímají situaci lidé v souvislosti se situací na rusko-ukrajinském pomezí?


Bohužel, lidé vnímají situaci tak jako u nás. Vše je ovlivněno masově sdělovacími prostředky. Televize i radia každých pár minut chrlí propagandistické básničky. Lidé, kteří to poslouchají, jsou tím silně ovlivněni, média už dávno přestala rozlišovat „zpravodajství“, „komentáře“ a „publicistiku“. Už nepoznáte, co je co. Zpravodajství nepodává vyvážené informace z obou stran, hosté jsou vybíráni tak, aby podpořili státní propagandu. Schválně neříkám, na čí stranu se lidé kloní, není to podstatné, příšerné je to papouškování „pseudozpráv“. A to se týká třeba i zpráv o České republice, která je tady vydávána za příklad. Co se týká konfliktu v Doněcké a Luhanské oblasti, lokální média dávala důraz na zvyšování ruské vojenské přítomnosti poblíž ukrajinské hranice, nikdy neinformovala o tom, že se má jednat o dlouho dopředu naplánované vojenské cvičení. Nyní, po ukončení cvičení mi zase chyběly zprávy o tom, že se jednotky začínají vracet do původních míst. Samozřejmě, můžeme spekulovat, kolik těch jednotek se opravdu vrací a kolik jich zůstane i po dobu plánovaného cvičení NATO, kdy se dá očekávat jakákoliv provokace.

Podíváme-li se na pandemii, dávátena FB i do svého blogu fotky z restaurací s komentářem „tady je svět ještě v pořádku….“ Jak tedy na Ukrajině fungují protiepidemická opatření? A jak celkově tam s covidem „bojují“?


Tzv. „protiepidemická opatření“ byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem z Česka odjel. Potřeboval jsem v klidu pracovat na knížce „Kronika koronopodfucku II.“ a ve druhé polovině února mi bylo jasné, že se u nás chystá další totalitní útok vlády a že bych doma psát nemohl. A tak jsem překročil hranice a v Užhorodě se opět nadechnul svobody, protože na ulicích jsem neviděl „zločince“ s maskama přes tvář jako u nás, ale rozesmáté tváře zdravých lidí, kteří na nábřeží řeky Uh popíjeli kafe s mlíkem a z prvního patra restaurace Godynka koukali přes košatý strom, který má dole cedulku „Masarykův jasan“ na svobodné lidi na zahrádkách, vychutnávajících si vodní dýmku a místní likér s názvem Balzám.

Kdo chtěl, měl roušku, v obchodech si ji většinou lidé dávali automaticky, ale nikdo nikoho neprudil jako u nás. Po dvou týdnech přijela jakási komise z Kyjeva, prohlásila, že počet nakažených stoupnul z „pěti na devět“ (teď jen parafrázuji katastrofické sdělení moderátora televize) a že za dva dny se musí zavřít hospody, bary, koncerty a tak. Za dva dny opravdu osiřely zahrádky i restaurace a bary, nicméně za zatáhnutými žaluziemi život běžel dále. Stačilo zaklepat. Ukrajina je totiž už dávno rozkradena nadnárodními monopoly a vláda nemá peníze na to, aby socialisticky vyplácela odpustky tak jako u nás. Ale lidé z něčeho žít musí, takže to místní politici i policie tolerovala.

Odjel jsem do Lvova, všude opět vše fungovalo (je to jiný region), po pár dnech Lvovskou oblast opět označili nějací zločinci z centra za nakaženou a přikázali ji vše zavřít. Sednul jsem na noční vlak a za 350,-Kč přejel nočním spacím rychlíkem do Oděsy. Zašel jsem si na balet Chačaturjana v nádherném Národním divadle opery a baletu, ochutnal ústřice z Bretagne a kaviár z carské ryby, jak tu říkají jeseterovi, dal si k tomu Becherovku, o které mi tvrdili, že to je francouzský likér (pravda) a Bernarda, o kterém tvrdili, že to je belgické pivo (nepravda). No a hádejte, co se stalo? Po pár dnech mi při placení děvočka v mém oblíbeném pajzlu na Jevrejské třídě pošeptala, že zítra už mají zavřeno (protože jakýsi idiot z Kyjeva vyhlásil, že jsou v nějaké červené zóně), ale že já mohu kdykoliv přijít, stačí prý zaklepat.

Připadal jsem si, že mi to dělají schválně, že tu politickou nemoc snad po regionech ukrajinských roznáším já sám.

A tak jsem druhý den zaklepal, byl jsem vpuštěn, jedli jsme s místními mužiky křepelky, raky, koukali na fotbal v televizi a na ženské chodící po ulici a nepřipadalo mi, že bych byl v totalitním státě, do jakého jsme se nechali dobrovolně uvrhnout u nás. Policie se klidně procházela po bulvárech, nikoho nesráželi k zemi za chybějící náhubek a život fungoval aspoň na zahrádkách restaurací.

Další den jsem si pustil místní zprávy a tam hřímal starosta Kyjeva, že zavírá celý Kyjev a zakazuje všem obyvatelům používat metro, maršrutky a veškerou městskou dopravu, kromě těch obyvatelů, kterým k tomu vydal speciální průkazky. A televize ukazovala místní důchodce, zaměstnance bez průkazek a další bez tohoto Apartheid Covid Passu, jak někteří pláčou, protože se nemůžou dostat na druhou stranu města k lékaři či k příbuzným a ostatní, kteří zablokovali celé město taxíky a svými vozy. Příšerné.

Vrátil jsem se na západ Ukrajiny, kde po dvou týdnech místní orgány „lockdown“ zase uvolnily, protože zjistily, že to pro vývoj nemoci nemá žáden význam. A všichni zase seděli na zahrádkách, v hospodách, holiči holili, kadeřnice kadeřily a muzikanti muzicírovali v klubech, kde nikoho nenapadlo mít ten symbol ponížení – náhubek na pysku. Respirátor zde nenosil nikdo, asi vláda nepotřebovala vyprázdnit sklady tak, jako u nás.


Zdá se, že místní vláda pochopila, že domnívat se, že se pravidelným testováním covidu zbavíme, je stejně moudré jako předpokládat, že pravidelným vážením zhubneme.

Až se zdravý občan Západu, přinucený k tomu, aby si strkal klacek do nosu, píchal si jedy do těla a nechal své děti dělat totéž, konečně vzmůže k odporu, bude proti němu použita hrubá síla. Válka už začala.


Jestli si mnozí myslí, že píchnutím vakcíny dostanou zelenou legitimaci Apartheid Covid Passport a budou mít pokoj tak jako na počátku sedmdesátých let s červenou legitimací KSČ, pak bych je rád varoval, že na konci této normalizace nebude radostné cinkání klíčů, ale cinkání umíráčku.


Knihy Ladislava Větvičky, včetně "Kroniky koronopodfucku I" můžete pořídit zde.



Originál textu je v rozhovoru pro Parlamentní listy

Search By Tags
Kaj mě ještě možete najit...
  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Facebook - Black Circle
  • Vkontakte Social Icon