Z adžarskeho Batumi přes Soči do Stalingradu

Z adžarskeho Batumi přes Soči do Stalingradu

„Co robiš, Ladik, zajdem zitra na pivko?“ ozvalo se v telefonu. „Ni, zitra valim k Volze.“ „Aha… a za tyden?“ „To tež ni, to budu u te Volhy.“


„A za měsic?“ „To ještě tež budu u Volhy. Viš, ta řeka je prostě dluha…“ Na druhem koncu dratu bylo chvilku ticho. „Kura, Ladik, ja chapu, že jezdiš do Karabacha. Chapu, že jezdiš na Podkarpatsku Rus. Ale kura, co chceš robit v Rusku na Volze?“ „Tuž, myslim, že to je docela dobry napad,“ odpověděl sem. „Když se tam libilo Haškovi a československym legijonařum, nemože tam byt zle.“

Planoval sem tu cestu dluho. Buď byl čas, a nebyly prachy. Anebo byly prachy, ale zas nebyl čas. A fčil nastala idealni konstelace. Byl čas a byly aji prachy. Člověk by si měl plnit svoje sny, plany a cile. Podivat se na rusky venkov, to bylo vždycky mojim snem – vidět,