Páteční Větičky 18.09.2026 - Dejte se dohromady, nebo odejděte. Bude to těžké pro vás a bude to těžké pro vaše děti. To není pesimismus. To je matematika.

před 3 hodinami

Minut čtení: 5

Větičky Ladika Větvičky

PSÁNO PRO

RADIO UNIVERSUM

Sudružky a sudruzi, poslušně hlasim, že moja nova autorska knižka "Chibički česke propagandy" ide do tiskarni.

Kdo ju chce na prazdninove čteni,

pište dodaci adresu na

ladislav.vetvicka@centrum.cz

Elektronycka verze okamžitě, papirova tež.

Chibičky česke propagandy (2015): Každy přece vi, že nejmiň škody robi poslanec v okamžiku, kdy nic nerobi. Jakakoliv jejich aktyvita znamena, že na člověka dopadne zas jakysik dalši balvan, kery si ti hňupi vymysleli.

Michal&Petr: Od začátku doby, kdy začala Putinova Speciální vojenská operace na Ukrajině, jsem několikrát citoval slavný jízlivý bonmot velitele britského bombardovacího letectva za II. světové války sira Arthura “Bombarďáka” Harrise, který pronesl uprostřed své bombardovací kampaně, při níž nemilosrdně při svých nočních náletech do základů vypaloval jedno německé město i s jeho obyvateli za druhým: “Němci zahájili válku s poněkud dětinskou iluzí, že budou všechny bombardovat, a nikdo nebude bombardovat je“.

Tento Harrisův výrok je snad nesmrtelný. A nejspíš, asi, aby se na něj s určitostí nezapomnělo, začal letos na jaře vůdce kyjevských banderovců a korupčníků v jedné osobě Volodymyr Zelenskyj, za nadšeného vítězného dunění západních mediálních tamtamů a válkychtivých politiků, vypalovat svými vrtulovými drony ruské logistické sklady, rafinerie, a napadat s nimi obchodní lodě přepravující z ruských černomořských přístavů do celého světa, a hlavně levně, ropu, naftu, benzín, a obilí i hnojiva. A stejně jako předtím Hitlerovským náckům, ani teď Zelenského banderovcům nijak na um nepřišlo, že i druhá strana konfliktu může a umí, v odvetě tuhle jejich starou fašistickou hru na bombardování civilistů a vypalování jejich měst, hrát mnohem finančně efektivněji, exponenciálně destruktivněji, a za použití mnohem modernějších zbraní.

A čas odvety právě nadešel. Nová ruská základna pro masové vypuštění nových tryskových dronů Цимбулова je připravena přejít z testovacího vypouštění desítek dronů na ostrý provoz.

J. Matson Heininger na Zvědavci: nikdo z těch, kdo jsou u moci, to nevysloví: Spojené státy a zbytek Západu nemají intelektuální, institucionální ani průmyslové kapacity k tomu, aby reagovaly na kaskádu šoků na straně nabídky, která již probíhá. Ne „nebudou mít“. Nemají. A právě proto nás čeká ekonomický temný věk, který potrvá minimálně jednu generaci, a společnost, která z něj vzejde, nebude liberální, nebude prosperující a nebude laskavá.

Začněme u řetězce. Válka v úžině způsobuje, že námořní riziko se nedá pojistit. Nepojištěné lodě neplují. Lodě, které neplují, nepraví ropu. Ropa, která se nepraví, vede k nedostatku paliva. Nedostatek paliva vede k nedostatku hnojiv, helia a petrochemických produktů. Z toho vyplývá nedostatek potravin, nedostatek polovodičů a výpadky kamionové dopravy. Každý z těchto jevů vede k bankrotům podniků, které znamenají ztrátu pracovních míst, což vede k poklesu poptávky, což zase vede k dalším bankrotům. To není prognóza. To se právě děje. Provoz v Hormuzském průlivu klesl zhruba o 95 %. Pojistné za válečná rizika vzrostlo z zlomku procenta hodnoty trupu na jeho násobky. Pojistitelé se najednou stáhli z několika pojistných odvětví. Nejméně 279 společností již válku uvedlo jako důvod svých obranných opatření – zvýšení cen, omezení výroby. Jen letecké společnosti zaznamenaly škody ve výši téměř 15 miliard dolarů.

Nyní si položme otázku, jaké nástroje existují k reakci. Fed má k dispozici úrokové sazby. Nemůže však těžit ropu, rafinovat naftu, vyrábět helium, stavět lodě ani obnovit pojistnou kapacitu.

(...)

Schopnost reagovat tedy chybí na všech úrovních – intelektuální, institucionální, průmyslové i politické. A nejkrutější na tom je načasování. Kaskádové efekty trvají týdny až měsíce. Obnova trvá desítky let. Nelze vychovat generaci inženýrů, strojníků a průmyslových plánovačů v časovém okně, které krize umožňuje. Nelze obnovit dodavatelský řetězec, který byl čtyřicet let outsourcován, za dobu, než se uzavřou zpětnovazební smyčky. Paradigmata se nakonec změní, protože krize diskreditují staré rámce – ale změní se až jako poučení z minulosti, až po napáchání škody, nikoli preventivně. To je ta tragédie a nejde o problém nové ústavy. Je to problém načasování, a problémy s načasováním nemají řešení, jakmile vyprší čas.

Zvažme nyní, co přijde poté, protože to je ta část, které se nikdo nechce dotknout. Výmarská republika měla značnou průmyslovou základnu. Měla vědu světové úrovně, firmy světové úrovně, gramotné obyvatelstvo a fungující stát. Přesto z ní vzešli nacisté. Dynamika, která ji změnila – národní ponížení, hospodářský kolaps, zničení střední třídy, ztráta důvěry ve všechny instituce – není funkcí průmyslové kapacity. Je to funkce beznaděje. A beznaděj ve společnosti bez průmyslové základny, bez schopnosti zaměstnat své obyvatele, bez schopnosti vyrábět to, co potřebují, a bez rámce pro pochopení toho, proč tomu tak je, by byla horší, ne lepší. Neexistuje žádné dno. Společnost, která nedokáže sama sebe uživit, nedokáže přepravovat své zboží, nedokáže vyrábět vlastní léky a nedokáže vysvětlit svůj vlastní kolaps, se nestane umírněnou. Požírá sama sebe. Hledá někoho, koho by mohla obvinit, a najde ho. To není spekulace. To je vzorec.

Tady je tedy upřímné prohlášení, které ve zprávách neuslyšíte, protože lidé ve zprávách jsou vyškoleni v rámci, který to nedokáže vidět, a jsou placeni institucemi, které mají prospěch z předstírání opaku: vy to nenapravíte. Vaše děti to nenapraví. Nástroje jsou pryč, základna je pryč, myšlenky jsou pryč a koalice, která by musela vynutit reakci, neexistuje. Třicetiletý časový rámec je ten optimistický. Ten realistický je delší.

Zbývá tedy volba, a to krutá. Přebudovat politický systém tak, aby dělal to, co se dělo v letech 1933 až 1942 – přídělovat, přidělovat, řídit, mobilizovat a smířit se s tím, že výsledkem bude chudší a méně svobodná společnost, než na jakou jste zvyklí – nebo přijmout úpadek a sledovat, co zaplní vzniklé vakuum. Nebo odejít, pokud to dokážete, někam, kde ještě existuje průmyslová základna a stát, který plánuje. To jsou možnosti. Třetí možnost neexistuje.

Dejte se dohromady, nebo odejděte. Bude to těžké pro vás a bude to těžké pro vaše děti. To není pesimismus. To je matematika.

Petr Komers pro Deník TO: Kuba trpí víc než kdy jindy. Je kuriózní, když Marco Rubio nebo Donald Trump hovoří o tom, jak lidé na Kubě strádají, protože žijí v hrozném režimu: v tuto chvíli víc než kdy dřív totiž za jejich strádání můžou právě americké sankce. Izolovaný ostrov je v podstatě obklíčen a žádná ekonomika bez ropy nemůže fungovat. Za pět měsíců přistál na ostrově jediný tanker, ruský Anatoly Kolodkin s nákladem 730 000 barelů.

Jednostranné embargo vůči ostrovu trvá od roku 1962 a několikrát bylo přitvrzeno: v roce 1992 tzv. Toricelliho zákonem, v r. 1996 tzv. Helms-Burtonovým zákonem, pak znovu při obou Trumpových mandátech. K bezpočetným omezením a zákazům, které jsou uplatňovány i exteritoriálně (tj. také na země nebo lodě, jež s Kubou obchodují), přidal letos v lednu Washington výkonný příkaz č. 14380, který uvaluje dodatečná cla na zboží ze všech třetích zemí, které by si dovolily přímo či nepřímo dodat na ostrov ropu. Mnohaleté americké embargo odporuje mezinárodnímu právu i samotné Chartě OSN a od roku 1992 je každoročně (s výjimkou covidového roku 2020) odsuzováno opakovanou rezolucí Valného shromáždění OSN, jež vyzývá k jeho ukončení. Při 33. hlasování pro ně jednoznačně hlasovalo 165 zemí, proti byly tradičně Spojené státy a Izrael, tentokrát se přidaly i Ukrajina, Maďarsko a Argentina. Česká republika se nepřekvapivě zdržela hlasování.

Tvrdý ekonomický nátlak je v podstatě válečnou zbraní. Obětí ekonomických sankcí a embarg ze strany USA se staly už i další země: Venezuela, Sýrie, Dominikánská republika, Panama… v Iráku v jejich důsledku zahynul možná až milion civilistů. Rozklad Jugoslávie na počátku 90. let začal zničujícími ekonomickými reformami, vnucenými prostřednictvím Světové banky a MMF. Někdy představuje takový nátlak jen předehru pro chystané pokračování vojenskými prostředky.