Speciální Větičky 22.08.2026: Co jsem si odvezl z Příčov

před 6 hodinami
Minut čtení: 8

Sudružky a sudruzi, poslušně hlasim, že moja nova autorska knižka "Chibički česke propagandy" ide do tiskarni.

Kdo ju chce na prazdninove čteni,

pište dodaci adresu na

Elektronycka verze okamžitě, papirova už tež.

*************

Chtěl sem napsat cosik o přijemnem, poetyckem včerejšim setkani ve středočeskych Přičovech. Ale zjistil sem, že už to nadherně popsal Danndys, tak nebudu se pokušat o cosik podobneho,

bo to popsal dokonale. Přesně to vystihuje moje pocity:

Daniel Danndys Krajča:

Každoroční setkání vlastenců v Příčovech jsem měl několik let zapsané v hlavě jako místo, kam bych se jednou chtěl podívat. Vždycky do toho ale něco přišlo, jednou práce, podruhé jiné povinnosti, potřetí prostě život. Letos už jsem si řekl, že žádné výmluvy hledat nebudu. Sedl jsem do auta, nastartoval a vydal se z českých Sudet na cestu dlouhou bezmála dvě stě dvacet kilometrů. Nebyla to pro mě jen obyčejná cesta po dálnici a okreskách. Byla to cesta za lidmi, o kterých jsem si myslel, že svět vidí podobně jako já, že sdílejí stejné hodnoty, stejné obavy i stejné naděje.

Možná jsem si to celé maloval až příliš romanticky. V hlavě jsem měl představu jakési oázy klidu uprostřed dnešní uspěchané a rozhádané společnosti. Místa, kde nebude potřeba každou druhou větu vysvětlovat, kde se člověk nebude bát říct svůj názor, protože nebude muset přemýšlet, kdo ho za něj okamžitě zařadí do některé z připravených škatulek. Představoval jsem si den plný pohody, pochopení, vzájemného respektu a obyčejného lidského souznění. Zkrátka setkání lidí, kteří sice nemusí souhlasit ve všem, ale spojuje je něco mnohem důležitějšího, vztah k vlastní zemi a chuť o ní přemýšlet bez křiku, nálepek a zbytečné nenávisti. Právě s těmito představami jsem otočil klíčkem v zapalování a vyrazil na cestu. Netušil jsem přitom, že domů se budu vracet s hlavou plnou úplně jiných myšlenek, než se kterými jsem toho rána odjížděl.

To, co teď začnu psát, se mnoha lidem nebude líbit. Jenže já už jiný nebudu. Celý život píšu to, co si myslím, a pokud se vám to nelíbí, jednoduše se na svět kolem sebe díváme každý jinou optikou. Nemám ambici někoho přesvědčovat. Chci jen popsat, co jsem viděl a co jsem si z toho odnesl.

Nebudu rozebírat jednotlivé projevy na pódiu. Vlastně by to ani nemělo smysl. To všechno by se dalo shrnout několika větami. Mě totiž mnohem víc začalo zajímat něco úplně jiného. Něco, co podle mě představuje možná ten největší problém, a přitom o něm téměř nikdo nemluví. Samotný program byl rozdělen do tří panelů, každý na jiné téma. Témata byla bezpochyby vybírána pečlivě a řečníci mluvili fundovaně, odborně, akademicky a troufnu si říct, že i pravdivě. Netroufám si hodnotit, kdo debatu táhl a kdo jen přikyvoval. Přiznám se totiž k jedné věci. Chvílemi jsem se v jejich projevech ztrácel a marně hledal něco, čeho bych se mohl chytit. Ale opět musím na rovinu říct, že to byla nejspíš chyba mého intelektu. Asi jsem byl méně zvídavý, méně pilný, moje IQ zřejmě nedosahuje výšin některých přítomných a místo pilného studia jsem kdysi raději kreslil po školních lavicích vlajky cizích mocností. Tenkrát přátelských, dnes už podle mého pohledu nepřátelských. A tak jsem dělal to jediné, co mi šlo. Poslouchal jsem, rozhlížel se kolem sebe, sledoval lidi, jejich tváře, jejich reakce i rozhovory. Ano, byl jsem takový špion svého vlastního článku. Slídil jsem, sbíral drobnosti a pozoroval všechno kolem sebe. Jednak proto, abych měl o čem psát, a jednak proto, abych tím svým psaním zase jednou někoho pořádně nasral.

Přestal jsem proto vnímat samotné dění na pódiu a mnohem víc mě začalo zajímat to, co se odehrávalo pod ním. Čím déle jsem mezi lidmi chodil, tím víc jsem nabýval dojmu, že většina přítomných hledala vlastně totéž co já. Lidi, kteří přemýšlejí podobně, cítí podobně a se kterými je člověku prostě dobře. A tím rozhodně nechci říct, že to, co zaznívalo na pódiu, nebylo důležité. Bylo, je a zítra možná bude ještě důležitější než dnes. Jenže mně nakonec učarovalo něco úplně jiného. Učarovali mi ti údajní dezoláti. Ta zvláštní pohoda, svět bez nálepek, bez neustálého dokazování, kdo je větší vlastenec a kdo má patent na pravdu. Kluci v maskáčích, jiní v obyčejných tričkách, holky s úsměvem na tváři, někdo držel kelímek s pivem, jiný kávu, další limonádu nebo něco ostřejšího. Nikdo to neřešil. Všude kolem se ozýval smích, vedly se dlouhé rozhovory a bylo z toho cítit něco, co se dnes hledá čím dál hůř. Závan starých časů. Časů, kdy se lidé dokázali sejít, povídat si celé hodiny a nikdo neměl potřebu během prvních pěti minut druhého zařadit do nějaké ideologické škatulky.

Pomalu jsem proplouval mezi stánky s občerstvením, petičními stolky i prezentacemi spolků a organizací, které každá po svém nesly myšlenku vlastenectví. Vedle nich byly reklamní předměty, knihy, vlajky, někde jsem zahlédl stánek s jógou nebo meditací. I to tam vlastně patřilo. Všechno do sebe zapadalo, nic se nesnažilo přebít to ostatní a dohromady to vytvářelo zvláštně harmonický celek. Celou atmosféru navíc dotvářel příčovský zámek, barokní stavba z počátku osmnáctého století, která po letech chátrání znovu ožívá díky lidem ochotným věnovat jí obrovské množství práce, času i peněz. Právě jim i organizátorům podle mě patří poděkování. Nejen za uspořádání celé akce, ale i za to, že jí dali domov na místě, které samo připomíná, že některé věci mají smysl zachraňovat.

A tak jsem si dál chodil mezi lidmi a užíval si ten zvláštní pocit, kdy se člověk na chvíli ocitne v jakési bublině jednoho názoru. V bublině, kde téměř chybí názor opačný, kde si lidé navzájem přikyvují, poplácávají se po ramenou a utvrzují se v tom, že svět vidí podobně. Ono je to vlastně dobře. Každý člověk potřebuje občas vypnout. Potřebuje na chvíli odložit pomyslnou zbroj, přestat být neustále ve střehu a nemuset donekonečna obhajovat své přesvědčení před protivníky, oponenty, udavači, provokatéry a dalšími zmrdy, kteří mají pocit, že jejich životním posláním je znepříjemňovat život každému, kdo si dovolí myslet jinak. Každý potřebuje místo, kde může na chvíli přestat bojovat.

Pak jsem se ale začal dívat opravdu pozorně. Díval jsem se do tváří řečníků, do tváří návštěvníků, do tváře Jirky Sikyty, do tváře Vilmy Niklové a vlastně i do tváře pravdy. Takové té obyčejné, tvrdé, kruté a místy až smutné. A víte co, milí dezoláti? Vlastně se mi u vás líbilo. Ty projevy na pódiu mě osobně příliš nebavily, ale to je můj problém, nikoliv problém řečníků. Tím rozhodně netvrdím, že byly špatné. Jen prostě nebyly mým šálkem kávy. Tedy až na Laďu Větvičku. Ten mě pobavil. Nevím, jestli je větší Bohemák nebo bohém, ale jedno mu upřít nemůžu. Umí vyprávět tak, že člověk poslouchá.

Ani kulturní program nebyl úplně podle mého gusta, i když jsem viděl, že si své fanoušky rozhodně našel. Stánky voněly jídlem, prostředí bylo příjemné a hlavně lidé. Ti bezzubí dezoláti se shnilýma nohama, jak s oblibou říká náš arménský kamarád, společně s obtloustlým knedlíkem a tou dámou, kterou vlastně ani nevím, jak slušně definovat. Prostě ti tři, kteří se do Příčov loni sami pozvali. Když jsem se rozhlížel kolem sebe, nemohl jsem si pomoct. Viděl jsem úplně jiné lidi, než o jakých se často mluví.

Jenže právě tehdy přišlo něco, co mě zarazilo možná ze všeho nejvíc. Začal jsem se dívat kolem sebe jinýma očima. Už jsem nevnímal transparenty, stánky ani řečníky. Vnímal jsem věk lidí kolem sebe. A čím déle jsem se rozhlížel, tím víc jsem si uvědomoval jednu nepříjemnou skutečnost. Až na pár světlých výjimek byli téměř všichni ve věku čtyřicet plus. Spíš ale padesát plus. Není to výčitka vůči těm lidem. Naopak. Klobouk dolů před každým, kdo sedl do auta a přijel. Jenže zároveň je to podle mě ta nejtvrdší zpráva, kterou jsem si z Příčov odvezl. Naše vlastenecká scéna stárne.

Možná je nepříjemné to číst, ale ještě nepříjemnější bylo dívat se na to na vlastní oči. Kde byli dvacetiletí? Kde byli studenti? Kde byli učni? Kde byli mladí lidé, kteří by jednou měli převzít pomyslnou štafetu? Ano, pár jich tam bylo. Jenže pár není generace. A teď si nalijme čistého vína. Kdo to všechno posral? Nechci se tvářit, že za všechno může Brusel, média nebo školství. To by bylo příliš jednoduché. Pravda bývá mnohem nepříjemnější. My jsme totiž celé roky nechali vlastní pole ležet ladem. Zatímco jsme se navzájem utvrzovali, že máme pravdu, někdo jiný trpělivě pracoval s mladou generací. My jsme vedli debaty mezi sebou a oni mezitím získávali budoucnost. Úrodný lán, který jsme považovali za samozřejmost, začal pomalu zarůstat plevelem. A plevel má jednu nepříjemnou vlastnost. Když ho necháte růst dostatečně dlouho, jednou zjistíte, že už vlastně ani nevíte, kde končí pole a kde začíná.

Dnes už je možná pozdě brečet nad tím, co jsme zanedbali. Můžeme jen čekat, až část těch mladých narazí na realitu života, až si pořádně nabijí hubu a zjistí, že svět není tak jednoduchý, jak jim kdysi někdo namaloval. Jenže čekání není strategie. A právě proto bych měl na své milé dezoláty jednu nepříjemnou otázku. Nestačilo už to věčné poplácávání po ramenou? Nestačilo si donekonečna potvrzovat, že máme pravdu? Nebylo by užitečnější začít přemýšlet nad tím, co udělat proto, aby se z mladých lidí znovu stali Češi a ne pouze Evropané? Jestli mi někdo bude tvrdit, že se toho dělá dost, hodně nebo dokonce ještě víc než hodně, pak to musím s respektem odmítnout. Já jsem to totiž v Příčovech neviděl. Neviděl jsem prostor, který by mladé přitáhl. Neviděl jsem program, který by je oslovil jejich jazykem. Neviděl jsem diskusi, ve které by dostali prostor oni sami. A co mě zarazilo úplně nejvíc, neviděl jsem je ani mezi námi.

Na pódiu zaznívala slova o budoucnosti, o tom, co bude, co by mělo být a co bychom měli udělat. Jenže mě celou dobu pronásledovala jedna prostá myšlenka. Ti, kteří o tom dnes mluví, tu za dvacet nebo třicet let už prostě nebudou. To není kritika. To je obyčejná biologická realita. A komu potom předáme pomyslnou štafetu? Kdo jednou bude stát na tom pódiu? Kdo převezme zkušenosti, hodnoty i odpovědnost? Jestli totiž nedokážeme vychovat pokračovatele, můžeme mít sebelepší řečníky, sebelepší argumenty i sebelepší úmysly. Jednou totiž mikrofony ztichnou, židle se sklidí a areál se zavře. A nebude nikdo, kdo by příště odemkl bránu. Právě tahle myšlenka mě cestou domů pronásledovala ze všeho nejvíc. Ne proto, že bych ztratil víru ve vlastence, ale proto, že jsem získal obavu, jestli vlastenectví myslí také na svou vlastní budoucnost.

Na závěr mi nezbývá než poděkovat všem, kteří se na setkání v Příčovech podíleli. Organizátorům za jejich čas, energii a odvahu podobnou akci připravit, všem řečníkům za jejich ochotu vystoupit, všem dobrovolníkům, kteří byli sice méně vidět, ale bez nichž by nic nefungovalo, a především všem účastníkům, kteří přijeli z různých koutů republiky jen proto, že jim není lhostejné, co se kolem nás děje.

Přestože si z Příčov odvážím několik nepříjemných otázek, odvážím si také pocit, že stále existují lidé, kterým na této zemi záleží. A právě to je možná ta největší naděje.

Naše země je krásná. Má bohatou historii, šikovné lidi a krajinu, kterou nám může závidět nejeden stát. Byla by obrovská škoda promarnit to jen proto, že jsme se přestali bavit s těmi, kteří přijdou po nás. Nepřestaňme proto přemýšlet, nepřestaňme diskutovat, ale hlavně nepřestaňme vychovávat další generaci, která jednou ponese odpovědnost za tuto republiku. Protože vlastenectví není jen vzpomínání na minulost. Je především odpovědností za budoucnost.

A tu naši krásnou zemi si nenechme ukrást.

(Daniel Danndys Krajča)

Ladik Větvička, Příčovy, Království české

*****************

Přátelé, děkuji vám všem za podporu.

Bez vás by Větičky nebyly.

Pokud je chcete podpořit, prosím pošlete dar

Literárnímu & cestovatelskému klubu.