Festung Prag – Srdce a pupek Evropy
- Větva
- 23. 2.
- Minut čtení: 11
Aktualizováno: 23. 2.
OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, když stavíš zeď nebo leješ na silnici asfalt, nemůžeš přece uprostřed nechat díru!“
„To sou změny, tyvole,“ pravil uznale Bušmen včera v hospodě. „Jen zvolili Trumpíka velkym šéfem, najednou neni sedumdesátvosum nebo kolik pohlaví, ale zase jen dvě a gríndýl je v Americe zrušenej ze dne na den.“
„A nepotřebujeme vlastně už ani zákon Fara,“ přihřál jsem si polívčičku. „Jak stopli penězovody USAID a zveřejnili jejich příjemce, vlastně nám tím ty krtky naprášili. A další začali pištět a odhalili se sami.“
„Nojo, ale to je v Americe,“ lamentoval mladej Fořt. „Tady zatím hovno – jedeme furt dál podle zelenejch bruselskejch mozků. Teď zase přišli s tou lambda sondou do kamen na dřevo…“
„To už dlouho nebude,“ mínil Pepa, „Evropa by šla do háje, jako jde Německo, jak si zrušili atomový elektrárny. Navíc – všimni si, že začínaj některý politici votáčet. Do švestek to nevydrží, podle mě.“
„Jo,“ souhlasil Bušmen, „jak votočej Němci, votočí celá EU. Stejně jí šéfujou.“
„Kdepak,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. „Němci s tím nezačnou, sou disciplinovaný. Ty uměj držet hubu a krok. Jak se jim řekne, že něco zvládnou, tak voni to berou jako befehl. Ti jen tak nevotočej. Vzpomeň na tu jejich víru v konečný vítězství ještě v dubnu 1945!“
„Mně sou Němci ukradený,“ vložil se do toho starej Fořt, „ale proč to u nás trvá vždycky tak dlouho? Dyť i listopad 89 byl u nás pozdějc než padla berlínská zeď!“
„Ale nebyli sme poslední. Poslední byli Rumuni,“ připomněl jsem. „Až v prosinci. Jak vodpravili Causesca.“
Starej Fořt mávnul odmítavě rukou. „Causescu metelescu blescu! Rumuni sou mi taky ukradený – ať si tam voprašujou Dacie a Draculu, ale jde mi vo nás, že zase určitě budeme na chvostu,“ durdil se. „Tyvole, ty seš dycky chytrej jak rádio,“ obrátil se na Old Shootterhanda, kterej při těch slovech zkoprněl v ksichtu, „máš na tohleto nějakou svoji teorii?“
Dotčenej výraz v Shootterhandovi tváři povolil.
„Jawohl,“ odvětil klidně německy, jak míval občas zvykem, „Festung Prag, chlapci! Ta naše stověžatá matička Praha, jejíž sláva hvězd se dotýká.“
Zvednul půllitr, zhluboka se napil a hned potom se rozjel.
„Praha je totiž srdce a pupek Evropy, což se nám posledních pětatřicet let usilovně snažej zatajit. Proto přepisujou dějiny, bouraj pomníky a přetáčej historický filmy – teď třeba ta historická blbina o Žižkovi. A taky v mladejch generacích vychovávaj pocit, že jsme malí a bezvýznamný, navíc proradný, Čecháčci. Proč asi?“ zvednul významně obočí. „No, protože jsme naopak strašně důležitý místo na mapě a máme tvrdý palice a nezlomnýho ducha! Stačí se podívat do historie. Tenhle kousek Evropy je setsakra důležitej flek! Je to její srdce a pupek zároveň, jak jsem říkal,“ loknul si piva a pokračoval.
„Jenže při celoevropskejch geopolitickejch změnách srdce ani pupek nikoho nevohrožujou, byť jsou to životně důležitý orgány, tak není spěch. Nejdřív musíš přemoct ruce, nohy a zlikvidovat hlavu, abys moh´ zavést požadovaný změny a když už to máš, tak nemůžeš nezískat srdce, totiž nechat uprostřed díru, to dá rozum! Proto se vo Prahu vždycky svádí boj až na poslední chvíli. TEN, KDO ji získá, tak ten je vládcem Střední Evropy! Anebo naopak – KDO je pánem Střední Evropy, tomu spadneme do klína. Proto je Praha vždycky až poslední bojiště. Pamatujete,“ podíval se na nás jednoho po druhým, „jak po pádu Berlína v květnu 1945, se chtěli Němci opevnit v Čechách a pokračovat v Praze?“
„No, jasně, protože tady ještě měli poslední bojeschopnou armádu,“ namítnul Bušmen. „Schörnerovu Armee Mitte.“
„…se neříkalo Armee, vole, to je špatnej zpětnej překlad z češtiny do němčiny. Němci používali termín Heeresgruppe,*“ opravil jsem ho. Bušmen to přešel bez mrknutí oka. Dost možná, že to i přeslech.
Old Shootterhand trpělivě počkal, až se vykecám a navázal na svoji teorii. „Tady je spíš zajímavý, proč zbyla právě v Čechách?“ položil řečnickou otázku, ale nečekal, až mu na ni někdo z nás odpoví a hned pokračoval. „No, páč nebyl žádnej spěch. Rusáci nás vobešli vrchem přes Prusko a Polsko a hrrr! rovnou na Berlín – čili útočili nejkratší cestou na hlavu třetího Rajchu. Dole na jihu byly v Rumunsku strategický ropný pole. A když odřízli skopčáky vod ropy a dobyli Berlín, bylo potřeba ještě obsadit tu zbejvající díru v srdci Evropy – tedy Čechy a Prahu.“
Rozhlídnul jsem se kolem stolu. Mladej Fořt s Bušmenem se tvářili, jako by právě dostali kouli z dějáku, ale starej Fořt s Pepou pokyvovali souhlasně hlavama.
„Tyvole,“ napadlo Pepu, „von ten Schörner byl vlastně takovej kůl v plotě…“
Zachechtali jsme se.
„Spíš K. H. Frank,“ nesouhlasil Bušmen.
„Ajo, vlastně,“ přitakal mu Pepa.
„No, ale tam byla ještě dohoda s Američanama o demarkační linii,“ namítnul jsem. „Čechy měli Amíci nechat Rusákům, aby nás vosvobodili.“
„Samozřejmě,“ souhlasil Old Shootterhand. „My, totiž naše exilová vláda v Londýně, jsme neměli žádný páky, jak to ovlivnit. To si domluvili Amíci s Rusákama na Jaltě. A tak je to s náma v moderní historii furt. Vod třicetiletý války, kdy jsme se vzbouřili proti Rakousku. Tehdy se původně samostatný český země – ovšem pod správou habsburskýho panovníka – staly poraženou stranou – obsazeným územím. Podobně jako třeba Skotsko. Jenže my jsme se z toho, na rozdíl od Skokotů, vyhrabali. A to díky národnímu obrození – obnově našeho jazyka a kultury.“ (Old Shootterhand říkal Skotům Skokoti – není to překlep).
„Jo, na tý Jaltě se zase velmoci domluvili vo nás bez nás – jako předtím v Mnichově!“ vykřikl Bušmen ve spravedlivým hněvu až se po nás zbylý osazenstvo hospody ohlídlo.
„To nebyli jen Amíci a Rusáci,“ doplnil jsem. „Eště tam byl Churchill, vole.“
Old Shootterhand přikývnul a napil se. A jako kdyby si zívnul – všichni jsme ho napodobili a napili jsme se taky. Postupně se pak pětkrát ozvalo dutý ťuknutí skla o papírový podtácky, jak jsme pokládali půllitry zpátky na stůl.
„Jo, volové,“ pokračoval Old Shootterhand, „a teď to Trump s Putinem zase zvopakujou. O nás bez nás. Smiřme se s tím, že my, jakožto území a stát, jsme posledních několik století objektem vnějších politickejch handlů a dohod. Nikoliv jejich aktivním subjektem. Tahleta naše nesamostatná pozice na geopolitický mapě Evropy vznikla tou porážkou na Bílý Hoře, ale paradoxně jsme se jí nezbavili ani vyhlášením samostatný Československý republiky v roce 1918,“ řekl dutě.
„Počkej,“ zarazil jsem ho. „To myslíš jako jak?“
„No, na konci 1. světový války, byl vznik našeho novodobýho ´samostatnýho´státu,“ při slově samostatný udělal Shootterhand ve vzduchu ukazováčkama a prostředníčkama obou rukou uvozovky (jako když Fiala dělá zaječí uši), „domluvenej venku. Protože tu naši samostatnost jsme si nevybojovali my, tady zevnitř. Měli jsme sice legie, ale ty přece nebojovaly v Čechách. Naše samostatnost byla domluvená Masarykem v Americe. Proto taky nebyl v říjnu 1918 vo Prahu žádnej boj. Žádný Festung Prag. Všechno proběhlo v klidu. Jen se vyměnily nápisy na ouřadech a na veřejnejch záchodcích.“
Napil se a pokračoval: „Masarykovi se podařilo Amíkům, který si nás jinak dneska pletou s Čečenskem nebo s Jugoslávií, vysvětlit, že jsme srdce Evropy a kdo ovládá srdce, je jejím pánem. A že na to stačí jen dosadit do jejího pupku v Praze tu správnou spojeneckou vládu – loajální évolué*******.
A navíc,“ zvednul prst na podtržení svýho tvrzení, „že tohle srdce Evropy bude zároveň klín mezi Východem a Západem, ale i Severem a Jihem a hlavně mezi tehdejším Německem a Rakousko-Uherskem, tedy zeměma Ústředních mocností********.
Proto jsme dostali do vlajky nově ten modrej klín. Je to symbol úlohy, geopolitický funkce našeho státu. Tohle území je klín.“
„Tyvole,“ nesouhlasil starej Fořt „ten modrej klín je přece symbol Slovenska!“
„Prdlajs!“ nesouhlasil Old Shootterhand. „Tak jak to, že tam zůstal i dneska, když už je Slovensko pryč?“
Na to jsme ovšem neměli nikdo odpověď.
„No protože to je vyjádření naší geopolitický funkce. Hele,“ pokračoval energicky, „když vidim na mapě klín, tak se ptám, co to má asi znamenat. Copak je, teda bylo, Slovensko nějakej náš klín?“ což byla zase řečnická otázka a hned si na ni sám odověděl. „No, nebylo! A jestli chcete slyšet tu moji teorii do konce, tak ten klín na naší vlajce prostě berte jako její součást, jinak to nebude fungovat.“
„Počkej,“ zarazil ho Pepa, „tím vším chceš jako říct, že se vo nás vod Bílý Hory rozhoduje někde venku, jako třeba v Americe, Mnichově nebo na Jaltě?“
„Jo,“ přitakal Old Shootterhand. „V geopolitickejch záležitostech jo.“
Starýho Fořta to evidentně naštvalo a zafuněl. „Tak proč teda chodíme k volbám, když vo ničem nerozhodujeme?“
„To zas ne,“ nesouhlasil Old Shootterhand. „Jsme sice území, o kterým spolu vítězové handlujou bez nás, ale spravujeme si to tu pak sami. Proto ostatně defenestrovali Slavatu s Martinicem, protože nedostatečně zastávali naše domácí zájmy. A Heydricha jsme rovnou vodkráglovali.“
„Jo,“ souhlasil jsem. „Prostě moc bezhlavě prosazovali befehly tehdejšího Bruselu, totiž Vídně, respektive Berlína.“
Starej Fořt něco zamručel a Old Shootterhand pokračoval.
„Zpátky k tomu srdci a pupku: když se totiž podíváte – nebo si představíte – mapu Evropy a uděláme pomyslnou hranici odshora ze severu od Petrohradu přes Moskvu dolů ke Krymu, což je nejzazší hranice, který se dotkla noha cizího vojáka – ať už polskýho**, francouzskýho nebo německýho, tak od Moskvy až na Konec světa, jak psal Jirásek***, bude vzdušnou čarou ležet Praha jak horizontálně, tak vertikálně uprostřed.“
„Nezapomněl jsi na nohy našich legionářů?“ zeptal se starej Fořt. „Ti byli až na Sibiři, přece.“
„Jo,“ souhlasil s ním Bušmen. „A neřikej Petrohrad, když de vo druhou světovou, vole,“ rozčílil se. „Tenkrát to byl Leningrad!“
„A ten cestopis o výpravě Lva z Rožmitálu původně napsal Václav Šašek z Bířkova,“ opravil jsem Shootterhanda. „Jirásek to pak převyprávěl v jeho osobě.“
Old Shootterhand se nenechal našima poznámkama rozhodit, mlčky nám je odkejval a pokračoval.
„Možná teda spíš až ke Gruzii a k Černýmu moři,“ poopravil svoji prvotní geografickou tezi, „tu školní východní hranici Evropy**** od Uralu po Kaspický moře a Kazachstán neberu, protože všechno za Moskvou a Petrohradem je pro nás, Středoevropany, už moc daleko. Cejtíme to spíš už jako Kavkaz nebo dokonce Sibiř. A v Kazachstánu, tam už žijou Tataři. Halt, Rusko je balšája zemljá.“
„No, dobře,“ přerušil jsem ho, „ale vrať se z Kazachstánu laskavě zpátky do Čech a do Prahy,“ připomněl jsem mu.
„Počkej, ještě k tý vertikální ose sever – jih, podle Pražskýho poledníku*****.
Díky týhle naší poloze uprostřed kontinentu se k nám nedostali Turci, což byl nejspíš jeden z důvodů přesídlení dvoru Rudolfa II.“
„Tyvole, ještě Císařův pekař a Golem do toho,“ utrousil mladej Fořt. „To je zase pěkná shootterhandovština!“
Uchechtli jsme se.
„Pokračuj,“ vyzval jsem Shootterhanda.
„A vod geografický, geopolitický polohy pojďme k historii. Všimli jste si tý anomálie, že u nás většina evropskejch změn a konfliktů začíná i končí? Kde se bojovalo o území o vliv západní a východní liturgie – katolicismu a pravoslaví? Kde začala slovanská písemnost? No zase u nás příchodem Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. To je další rozdělení Evropy na Východ a Západ – podle jazyka, výkladu náboženství a písma. A protože od nás jejich žáky po Metodějově smrti vyhnali, spadli jsme zpátky pod římsko-katolickej vliv a proto píšeme latinkou, ergo fakt patříme kulturně na Západ. Už tenkrát se tu na našem území ved´ duchovní, náboženskej boj vo srdce Evropy!“
Čuměli jsme zase jednou jak péra z gauče a přemejšleli, kam na to ten vůl chodí. Ale nikdo ani nedutal, dokonce jsme zapomínali se napít.
„A pak tady máme husitství, Jana Husa. Začátek reformace 100 let před Lutherem…“
„Jo,“ uchechtnul jsem se a vzpomněl jsem si, „to jak jsem se v Kochbuchu bavili vo tom, že ho dodneška nechtěj svatořečit, protože by pak museli všechny protestanty přejmenovat na husity!******“
Bušmen, Pepa a oba Fořtové se rozchechtali.
„To v tý knize fakt je?“ zajímal se Bušmen.
„Jasan, vole!“ usadil ho Pepa, kterej jí jako jedinej od našeho stolu čet´, protože se v ní psalo i vo něm.
„První pražská defenestrace, první křižácká bitva na Vítkově vo Prahu – Festung Prag I., pak husitský války. A pak o 200 let pozdějc zase třicetiletá válka – druhá pražská defenestrace, Bílá Hora – Festung Prag II., pak 1648 Švédové v Praze – bitva o Karlův most a půlku Prahy – Festung Prag III.“
„Tyvole!“ zalapal po dechu Bušmen.
„Mimochodem, s těma Švédama jsme bojovali až do 1. listopadu 1648, přestože už bylo tejden válce, protože westfálskej mír podepsali už 24. října. Nepřipomíná vám to ten květen ´45? Ale budiž jim omluvou, že tenkrát nebyly mobily, vysílačky, rádio ani telegraf.“
„Tyvole,“ přerušil jsem ho. „Tady je to dneska jak u maturity z dějáku!“ Všichni se mojí poznámce uchechtli, napjatej údiv tím povolil a všichni jsme se napili.
„A ještě jeden boj vo srdce Evropy a to vosumašedesátej,“ pokračoval nezničitelnej Shootterhand. „Když si vezmeš ´Pražský jaro ´68, tak to byl de facto první pokus vo perestrojku. Zase s předstihem, jako přišel Hus a husiti první s protestanstvím. Tady to zase začalo. A teď, schválně…,“ tentokrát položil skutečnou otázku, „kdy a kde ta perestrojka vlastně skončila?“
„No v srpnu šedesátvosum,“ dostal se ke slovu konečně zase mladej Fořt.
Old Shootterhand zavrtěl hlavou.
„Ale jo, vole,“ zastal se ho Pepa, „dyť ty tanky sem přijeli tu naši perestrojku zrušit a pak se jelo zase dál podle socialistický lajny.“
Old Shootterhand pořád nesouhlasně vrtěl hlavou.
„Tak to nevim, teda…,“ dal se poddat mladej.
„No až v listopadu 89!“
Mladej i starej zakouleli očima a Bušmen vypadal, že to s nim snad sekne. Evidentně se mu dnešní Shootterhandovy vývody vůbec nelíbily, ale nezmohl se na žádnou oponenturu.
„…počkej…,“ soukal ze sebe pomalu Pepa, ale pak se najednou celej rozzářil a zvolal: „Ale jó. Nojó, tyvole! No, jasněěěě!!! Máš pravdu!“
Oběma Fořtúm i Bušmenovi to taky pomalu docvaklo a začali měnit nechápavý udivený ksichty na chápavý, ale o to víc udivený.
„Nojo, tati,“ otočil se mladej Fořt na starýho, „dyť von má pravdu.“
Starej nejistě nebo spíš nervózně zvednul půllitr, aby tu zásadní novou informaci do sebe spláchnul.
„No, a tak vyslali obrněnou vozbu, aby vobsadila Festung Prag VI.,“ dokončil svoji myšlenku Old Shootterhand.
„Moment,“ namítnul jsem, „jak VI.? Kam se ti ztratila čtyřka a pětka?“
„No, čtyřka, to byl revoluční rok 1848 - červnový svatodušní bouře******** na barikádách, ale to byl spíš takovej salónní pokus, proto taky za pár dní skončil. Vůbec – revoluční rok 1848 ještě nebyl úspěšnou revolucí. Došlo jen k částečnejm změnám v nadnárodním řízení, kdy absolutistický monarchové předali část pravomocí střední třídě a u nás, zrušením roboty i prostýmu lidu. V našem případě jsme ale zase byli na chvostu – začalo to v lednu v Itálii.“
„A pětka?“ připomněl jsem mu druhou část svojí otázky.
„No to byl ten květen 1945,“ odvětil Old Shootterhand.
„A co z toho teda vyvozuješ pro nás teď?“ zeptal se starej Fořt. Všechny zraky se zvědavě upřely na Old Shootterhanda. Ten se nejdřív napil a potom s důležitým výrazem v tváři pronesl.
„Historia magistra vitae********* – očekávám analogickej postup. Strana, která prohrává geopolitickou soutěž se stane novým kůlem v plotě a bude se do poslední chvíle snažit ubránit v pevnosti Praha, ale protože se zase nějaký velký kluci nahoře domluvěj o nás bez nás – teď nejspíš v tom Rijádu – a nakonec srdce a pupek Evropy připadne vítězům. Jako vždycky, protože historie se furt vopakuje.“
„No, to nezní zrovna povzbudivě, totiž vlastenecky sebevědomě,“ utrousil stísněně Pepa.
Bušmen zarytě mlčel a vypadalo to, že se snaží zhypnotizovat svůj půllitr. Přitom se tvářil jako kakabus (což ovšem dělal poměrně často).
„Takže si tady teda sami nic nerozhodujeme…“ řekl zklamaně mladej Fořt.
Old Shootterhand se ušklíbnul a kousavě pronesl. „Ale jo. Třeba jako v listopadu 89, zase vyrazíme do ulic na náměstí a budeme zvonit klíčema… totiž dneska se spíš u toho budeme fotit mobilama… a vybojujeme si zase svobodu…“
Starej Fořt při tý vzpomínce zatnul pěsti a Bušmenovi se hněvivě zablesklo v očích.
„A komu tím prospěješ?“ zeptal jsem se. Napětí u stolu povolilo a všichni se rozřehtali.
„Nevěšte hlavy, volové. Ještě jednou připomínám, čím jsem to začal: proč asi se nám snažej oficiálně namluvit, že jsme jen malá nedůležitá země? Protože je to právě naopak! Jsme veledůležitej kousek evropskýho území. Jsme jeho skutečnej geografickej i geopolitickej střed,“ shrnul to Old Shootterhand. „Tady se vždycky střetává Západ s Východem. Ať už to byla západní a východní liturgie a písmo v 9. století nebo počátek reformace – husiti versus křižáci, protestanti proti katolíkům v 17. století nebo začátek Hitlerovy evropský expanze zabráním našeho pohraničí a následným obsazením Prahy a zbytku II. republiky – to je ta pupeční šňůra historickejch konfliktů. Její zrod, začátek. A to srdce jsme díky svojí výhodný geografický poloze máme naprosto zásadní strategickou důležitost. Jsem taková ta kóta uprostřed mapy, bez níž není vítězství úplný. Srdce přece nemůžeš nechat nepříteli! A jsme zároveň klínem mezi Východem a Západem. Proto sem poslali v osumašedesátým tu bratrskou pomoc, protože si nemohli dovolit, abychom přešli ze socialistický sféry vlivu pod kapitalistickou, protože bychom se stali klínem mezi NDR, Polskem, Maďarskem (počítáme-li i tehdejší část ČSSR Slovensko) a SSSR. Český země jsou srdce a pupek Evropy a proto tady evropský konflikty mezi Východem a Západem začínaj i končej!“
Všichni jsme při těch slovech užasle, ale souhlasně pokyvovali kebulema.
„A my, Češi, který tohle území obýváme, jsme se naučili v tom žít a přežít, protože vždycky přijdeme na to, jak vojebávat. Třeba když Josef II. zakázal betlémy v kostelích, rozmohly se naopak domácí betlémy a tak paradoxně vznikla naše betlémářská kultura.
Nás prostě nejde zlomit. Jsme tvrdej, ale pružnej lidskej materiál, kterej přežije vojska i byrokratickou buzeraci z Východu i Západu a ještě s humorem – vo tom je ostatně naše národní bible: Švejk.“
„Tyvole, Shootterhande,“ kroutil hlavou Pepa. „Ty seš stejně arcikacíř. A ještě na druhou! Tebe by nejspíš chtěli upálit jak pravdoláskaři, tak vlastenci, kdyby na to přišlo!“
………………………
*** “Konec světa“ – Mys sv. Vincence https://cs.wikipedia.org/wiki/Mys_svat%C3%A9ho_Vincence
A.Jirásek – Z Čech až na konec světa https://aloisjirasek.cz/dila/z-cech-az-na-konec-sveta/
**** Rozšířená a na českých školách vyučovaná verze dalšího průběhu hranice je po horním toku řeky Ural, po jeho přítoku – řece Or, a dále po řece Embě až do Kaspického moře. Odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře (na mapce vpravo označena písmenem A). Pro hranici vedoucí Kumomanyčskou sníženinou hovoří skutečnost, že právě tudy v posledních dobách ledových vedl průliv, který spojoval Kaspické a Černé moře a současně tak přirozeně odděloval Evropu a Asii. https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropa
***** Pražský poledník https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%BD_poledn%C3%ADk
****** Majn Kochbuch str. 75
******* évolué viz.
********** dějiny jsou učitelkou života
……………………………………………….
Upozornění:
Účelem Shootterhandových úvah není nalézt nějakou absolutní pravdu či jasný řešení.
Old Shootterhand je kokot, kterej chce svýma – někdy i značně potřeštěnýma – úvahama vyvolat další otázky a vyprovokovat vás k hledání vlastních odpovědí.
Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch.
Knihu koupíte zde:
--------------------------------------------------------------------
moudří vědí, jiní tuší,
trpělivost, růže přináší
Super