top of page

Patnact roku trnem v oku

Rok 22 se nam bliži ku koncu, tuž sem kyvnul na dotaz, jestli bysem nemohl odpovědět na paru otazek z webu "Knihu chraň", kde bysem byl byval chytře a sofistykovaně zhodnotil nejnovějši vyvoj v česke kolonyji.

Snad kliknuti na tento rozhovor nepovede dřive nebo později k vaši ostrakizaci rakuskym minysterstvem, bo už čteni može zpusobit politycku ujmu, jak řikal Karl Havliček, že? Buch vas ochraňuj.

Díky, že sis udělal čas na tento rozhovor v době tak hektické, jako je tato. Dovolil jsem si jej pojmenovat parafrází na jednu z tvých posledních knih - Patnáct let blogařem, protože mám pocit, že tvé psaní, nebo snad oblíbenost, je pořád někomu trnem v oku. Je to důvod, proč píšeš méně a že na blogu nejsi už tak aktivní jako kdysi? To bych neřekl, že pišu miň, spiš naopak. Letos mi vyšly dokonce tři knižky - Zrnko písku, Počátky krize 2012-14 a ta, kterou jsi už zmínil. Ale to se prostě tak nějak sešlo. A na blogu pišu furt pruměrně dva, tři blogy za tyden. Už patnact roku Možna mě nevidiš na tytulni straně iDnes, bo asi admini dostali befel, a tak už dva roky tam moje blogy nesmi byt vidět, ale to nevadi. Kdo chce, ten si mě najde. A jestli se jakysik magor vzteka, že se mu moje blogy nelibi, tak je magor, pokud je furt dokola čte. To neni muj problem, ale problem tych duševně narušenych. Dokonce je vytačala aji moja fotka z Ukrajiny s tričkem, kere sem si na Ukrajině kupil, bo mi připadalo nadherně dvojsmyslne - Všecko bude Ukrajina! A tak sem si ju nastavil jako hlavni foto blogu, ať maju magoři radost.

Co tě vlastně přivedlo k psaní? Pamatuješ si na svůj první text? A třeba i na svou tehdejší učitelku češtiny? Viš, že ani nevim, co mě přivedlo k psani? Asi to byla snaha zaznamenat věci, aby na ně člověk nezapomněl. To je to same, čemu si člověk robi alba fotek, bo paměť je velice blba a nepřesna aplikace na vzpominky. Moje prvni blogy na webu iDnes někdy z roku 2008 byly z vypravy po Maroku a vlastně sem je tam daval proto, aby se mi neztratily, kdyby mi tenkrat kdosik čornul foťak aji s kartu. Maroko mělo tenkrat velice špatnu pověst. A tak sem si řeknul, že když to dam na iDnes, že mi to nikdo nemože ukrast. Dneska už vim, že to ukrast ide, tajak aji ďuru v zemi ti možu ukrast. Třeba blogy na slovenskem serveru SME mi ukradli a dodneška nevratili. To se ale neni čemu divit, je to multykulturni levičacke medyjum. Kradeni už je u levičaku taky zvyk.

Na učitelky češtiny se nepamatuju, asi proto, že mi nic zleho nerobily, bo sem z češtiny mival vždycky jedničky, což je u nas Ostravaku přirozene, bo umime mluvit spisovně, na rozdil od chlapcu a děvčat z Prahééé, keři se česky nenauči nikdy a ještě nam tu jejich dyjalektyku nasilim tlači ve všeckych televiznich inscenacich. Ale pamatuju si na učitela češtiny na zakladni škole. To bylo v dobach, kdy ještě egzistovali učitele rodu mužskeho. Byl to narodni buditel a myslim, že v mnoha malych synkach a děvuchach probudil tenkrat v sedumdesatkach zajem o česku literaturu a hystoryju.

Co jsi dělal před tím, než ses dal na dráhu spisovatele? Odráží se nějak tvá kariéra v korporátním managementu v knize "Tajemstvi bohatych Ostravaku?" Co ti na knihu řekl guru osobního rozvoje David Gruber? No jasne, že to mělo vliv. Knižku Tajemstvi bohatych sem psal pod vlivem mnoha ruznych mezinarodnich manažeru a mnoha ruznych obchodnich koncepci, s keryma sem se setkal v ameryckych korporacich. To byla asi prvni knižka, keru si ode mě přečetl David Gruber, genyjalni česky autor knih a metod osobniho rozvoja, bo sem mu tym tak trochu fušoval do řemesla. Asi usudil, že to neni uplně blba knižka a tak spolu od te doby sem tam chodivame na pivko. Škoda, že česky narod svoje genyjalni autory uzna až pote, co už nesu na tomto světě. A tak přestože je David naprosto oryginalnim zakladatelem mnoha oboru duševni činnosti, od rychločteni, přes učeni se jazykum až třeba po zvladani prokrastynace a uměni komunykace, Česi si raději kupuju knižky od cizich autoru.

Další z tvých knih se jmenuje "Některe baby su všecky stejne". Kniha vtipně, ale někdy i dost nelichotivě popisuje soužití mužů a žen. Jaký je tvůj vztah k ženám? A dostals za tu knihu od nějaké feministky facku? Na knize robilo vic lidi, neni to enem moje dilo, čimž se nezřikam zodpovědnosti za tuto - vlastně moju druhu nejuspěšnějši knižku. Konzultace proběhla i s doktorama - specialistama na ženske hormony a psychologiju a ti potvrdili, že všechny procesy, v knize popsane, maju opravdu na psychyku bab přesně taky vliv, tajak to je v knize s nadsazku napsane. Kniha neni protiženska, pravě naopak, baby velice pozityvně vnimaju, že je v knize vědecky popsane, že to nesu baby samotne, kere dřive nebo později ve společnem životě s chlopem začnu byt protivne, ale že to je pravě vliv hormonu, kere, formovane v ženskem genomu po tisice roku, su chemicky zodpovědne za to, že se dřive nebo později aji z bab, kere by neměly mět nejmenši duvod k temu, aby byly zle na svojeho partnera, stanu protivne hydry.

Jinak, na tvoju otazku musim řict, že ja osobně baby miluju a ještě se nestalo a ani neočekavam, že by se jakasik baba za tu knižku zlobila. Mimochodem, přestože jsem to čekal opačně, ze statystyk vyplyva, že osumdesat procent kupujicich u teto knihy su pravě baby. Jestli to su ty fuminystky, nebo jakesik šedesate pohlavi, jak si naznačoval, to ja nepoznam. Ja rozlišuju pohlavi dvě.

Jsi sedminásobný bloger roku na iDnes, jak píšeš na titulní straně knihy "Patnact roku blogařem". Jakou má pro tebe toto ocenění cenu? Už osminasobny, knižka vyšla ještě před vyhlašenim letošni ankety. Raz tuto anketu vyhral Jarek Šiša, dva razy režižer Ruda Havlik, tři razy Franta Matějka a osum razy ja. V babach to myslim pět razy vyhrala Marketa Šichtařova, ale to se nepočita, bo rozdělovat blogaře na baby a chlopy je cypovina a kdyby byla jedna společna kategoryja, nevyhrala by nikdy. Z oceněni mam radost převeliku, bo to je anketa čtenařu. A přestože mě adminystratoři blogu nesměju davat na tytulni stranku blogu iDnes, ani vubec zmiňovat moje jmeno, jako bysem ani nebyl byval egzystoval, čtenaři si mě tam stejně najdu a čitaju mě, čimž moje texty su v žebřičku TOP10, z čehož asi sklizaju adminystratoři blogu krytyku od elfu a jinych udavaču, ale za to ja nemožu. A tak zatimco su třeba texty od Šichtařky všecky vybrane na hlavni stranu iDnes, což multyplikuje čtenost i takzvanu karmu, ja už tam dva roky nesmim byt. Ale nestěžuju si, možu furt psat, z čehož mam radost jak mlady ščur na větvi.

Na druhu stranu mam radost z oceněni poroty, kera mi před paru rokama přisudila Krameriovu cenu, bo sem se ocitnul ve skvěle sestavě nadhernych lidi jako su Vlastik Vondruška, Terka Spencerová, Jan Petránek, Ondřej Neff, Jan Schneider, Jarek Bašta, Zdeněk Zbořil, Alexandr Tomský, Jarek Nohavica, Stanislav Motl, Marketa Šichtařová, Jožo Banáš, Benjamin Kuras, Pavel Chrastina, Jan Keller, Ivan Hoffmann, Martina Kociánová a desitky dalšich. Ale to je furt cena poroty, byť fundovane, složene z lidi, kerych si važim. Ale osmy křišťalovy pohar blogařa roka nejčtenějšiho českeho bloga je pro mě radost velika velice velmi, abych parafrazoval genyjalniího českeho spisovatela Ladislava Klimu.

Před časem ses přestěhoval z male vesnice za Porubu přímo do Poruby. Chyběl ti ruch velkoměsta? Jo. Vždycky sem chtěl žit na vesnici, opravit jakusik staru rujnu, postavit se uzak, zrobit fajnu zahradu, zasadit stromy, kere maju užitek, třeba slivy, moruše a třešně, z kerych se daju robit interesantni produkty, nebo třeba borovice jedle a modřiny, kere maju ten užitek, že z nich nemusite zbirat vubec nic. No a tak sem to všecko zrobil, bylo to hezke, ale zjistil sem, že sem kavarensky typ a že mi to městske prostředi chybi. A tak sem to všecko prodal a vratil sem se do rodne Poruby, bo tam su doma.

V knize "Helmut - příběh opravdového člověka" popisuješ mimo jiné právě porubské a ostravské reálie přelomu osmdesátých a devadesátých let. Chybí ti ta stará Ostrava? Nechybí mi stara Ostrava - ty špinave baraky, šedive ulice a prach, kery se denodenně snašal z vuzku, jezdicich nad hlavama Ostravaku. Ale chybi mi ten zvlaštni duch, kery ta stara Ostrava měla, tajak zme to popsali se spoluautorem Viťu Hrčku v knižce Helmut. Chybi mi chlopi, keři patnact minut po koncu šichty zaplnili knajpy do posledniho mistečka a čišnici museli piva rozvažat na vuzkach. Chybi mi zakuřene knajpy, muzikanti, keři v nich hrali na kytary a harmonyky, chybi mi pajzly odevřene non stop, chybi mi duch svebytnosti tohoto města. To všecko je v hajzlu, všecko to zmizelo. Ulice su prazdne, lidi nafutrovani v hytlermarketach, v knajpach je zima a scypnul tam pes. Duše Ostravy se schovala do několika malo mist, jako je Jedova chyša, Kurnik šopa a Kompas v Porubě a par pajzlu ve vesničkach okolo Ostravy. Ale ja sem optymistycky pesimista. Bo zakon zachovani energie řika, že nic se nemože ztratit, enem transformovat. Sem přesvědčeny o tym, že ta energia se neztratila a objevi se v okamžiku, kdy bude třeba.



V Ostravě Porubě, nedaleko od tebe bydlel lékař, spisovatel Rajko Doleček, který už bohužel není mezi námi, autor mnoha knih. Prý by se ti líbilo někdy v budoucnu chodit po ulici jeho jména. Je to tak? No, možna sem vydal o cosik vic knižek jak Rajko, ale s nim a s jeho aktyvitama se ani zdaleka nemožu měřit. Dr. Rajko Doleček by měl mět sochu na vyznačnem porubskem naměsti jako jeden z největšich porubskych obyvatel. Rajka sem potkal asi tyden před jeho tragicku nehodu, na jejiž nasledky zemřel. Chystal sem se zrovna do Kosova na humanytarni aktyvitu pro srbske rodiny, kere uvizly pod muslimskym tlakem, a nemohl sem zehnat jeho knihu, kera pravě kosovsku anabazu popisovala. Rajko bydlel par set metru ode mě, tak mě pozval k sobě dodom. Dole mi odemknul vchodove dveře a do třetiho patra vyběhnul ve svojich devadesati rokach dva razy rychleji než ja. Vypili zme sedmičku balkanskeho červeneho, věnoval mi svoju knižku, keru se tenkrat knihkupci u nas bali a do dneška boji prodavat, ukazal mi svuj dopis generalu Mladičovi do Haagu a rozlučili zme se. Bohužel, když sem se z Kosova vratil, přijel sem už enem na Rajkuv pohřeb. Myslim, že to nejmenši, co by mohla Poruba zrobit pro člověka, kery proslavil ve svojem oboru Československo, Ostravu, Porubu, ostravsku televizu i porubsku fakultku, by bylo pojmenovani ulice, keru každodenně chodil na fakultku. Jsi nejen spisovatel a bloger, ale také cestovatel. Slyšel jsem, že často bereš i své čtenáře na své výpravy. Je to tak? Moji čtenaři mi často psali, že by se radi učastnili nejruznějšich vyprav, kde by si sami bez pruvodca netroufli jet. Byly to ruzne země, od Tatarstanu přes Karabach, Kosovo, Albanyju, Palestynu až třeba po Moldaviju nebo Gruziu. Tuž zme založili Cestovatelsky klub, v ramci kereho se podilame o naklady na cesty a robime mikrovypravy pro několik malo osob tam, kde nam svět ještě připada, že je v pořadku. Často jsme jezdivali na Podkarpatsku Rus, letošnim hitem jest ovšem Gruzie a jeji oblasti jako Adžaryja nebo Kachetyja.

Které země jsi navštívil a ve které ses cítil nejlépe? Jaké jsou pak návraty domů? Nejsem až tak velky cestovatel, jak to možna vypada z fotek na blogu. Navštivil sem cosik přes štyrycet zemi, což - když si vezmete, že enem v Evropě je 50 statu, tak to neni žadny zavratny počet, že? Snažim se ovšem navštěvovat země, kere su zajimave kulinařsky a zaroveň aji z hystoryckych a narodnostnich pohledu. Na pobřeži Chorvatska, Egypta nebo Italie bych se asi nudil. Zjistil sem, že nejlepe se člověk obvykle citi v zemich, kere na prvni pohled vypadaju chudě, ale o to větši bohatstvi je v přistupu mistnich lidi. A navraty dodom su vždycky fajne, bo v žadne jine zemi na světě nemaju tak fajne pivo tajak u nas.

Tvé zatím poslední knihy se jmenují "Kronika koronopodfucku 2 - Okolo světa" a pak "Zrnko písku". Jak knihy vznikaly a co tě vedlo k jejich napsání? To su velice zvlaštni přiběhy. Na podzim roku 20, v době největši koronobuzerace sem unikl do Dominykanske republiky, kera jako jedna z mala přiliš nebuzerovala lidi v dobach koronopodfucku a v době, kdy tady vladni zločinci zaryglovali hranice a nutili pracujici lid, aby nosil haderky přes pysk, jsem ve svobodnem karybskem prostředi psal druhy dil vyše zminěne knihy Kronika koronopodfucku. Ve chvilach, kdy sem odpočival a prochazal se po džungli, nebo posluchal hovory mistniho lidu, sem objevil přiběh, kery mi připadal neuvěřitelně. No, objevil, mam spiš pocit, že mi ho někdo seslal a že sem prostě enem byl ve spravny čas na spravnem mistě...

A z toho vznikla tvá kniha "Zrnko písku"? Ano. Aniž bych předem cokoliv o tom přiběhu tušil, při pobytu v Dominykanske republice se naraz objevilo neuvěřitelne story česko-slovenskych a židovskych uprchliku ze středni Evropy, kere v roce 1938 pozval mistni dyktator, aby v neuvěřitelnem počtu sta tisic osob osidlili sever ostrova Hispaňola. Tym ovšem zrobil z dalšich štyryceti demogratyckych statu, keři se učastnili konference leta roku 1938 v městečku Evian, a nechtěli přijmut jedineho Žida, naproste pitomce.

Bohužel, zanedluho začala ponorkova valka a z planovanych sta tisic židovskych kolonyzatoru se do Karybiku dostalo sotva několik set osob. Přesto založili město v džungli, kere je dneska prosperujicim mistem a z kereho, jak mam pocit, je dodneška ovladana ekonomika cele Dominykanske republiky. Potomci puvodnich osidlencu tady furt žiju. Žije tady nemala česka, aji evropska komunyta, nedaleko od Sosúa zahynul rakusky zpěvak "Jeanny" Falco, mimochodem i Karel Gott si před dvaceti rokama kupil pozemek v tomto městě a přestože zde nakonec svoju haciendu nepostavil, tak třeba jeho kolega František Janeček tady ma svoje nemovitosti dodneška. O nich ovšem moje kniha neni.

Chtěl bys něco vzkázat svým čtenářům? Mam vas rad, tak na sebe davejte pozor, bo předpovědi na počatek roku 2023 nesu pro Republiku česku přiliš přivětive. Ve vladě su bruselšti kokoti a bude třeba je hlidat, aby nas nezatahli do horke valky, tajak to maju naplanovane od svojich loutkovodiču. Buďte opatrni a - čtěte! To je to, co nas odlišuje od opic a ovci.

Děkuji za rozhovor.


KNIHY PŘED SILVESTREM 22 - NEJVYŠŠÍ ČAS:




Kniha Zrnko písku o Čechoslovácích, kteří na pozvání dominikánského diktátora přijeli na počátku druhé světové války na ostrov Hispaňola a vybudovali zde tropický ráj, už vyšla, zatím v neoficiálním, samizdatovém vydání. Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz

























Comentarios

Obtuvo 0 de 5 estrellas.
Aún no hay calificaciones

Agrega una calificación
1/203
Kaj mě ještě možete najit...
  • Facebook Social Icon
  • Instagram Social Icon
  • Facebook - Black Circle
  • Vkontakte Social Icon
bottom of page