Čtenářský deník - Gustáv Murín: Od Havla po Pavla - Život ve lži

před 3 hodinami
Minut čtení: 4

Slovenský spisovatel Gustáv Murín mě překvapil. Synek, který napsal přes 60 knížek a obdržel Krameriovu cenu, je v režimních českých knihkupectvích neexistujícím autorem. Není. Neexistuje. Připadá vám to normální, soudruzi a soudružky? Nee? V tom případě dobře vám tak. Že nevycházejí knihy našeho Rajko Dolečka vám taky nevadí? Nu dobrá. A co tedy čtete? A čtete vůbec, nebo se jen díváte na Ťikťoky, Fejsbučky a jiné kokotiny?

Když jsem se začetl do knihy Od Havla po Pavla - život ve lži, pochopil jsem, že režimní kolaborační systém má z takové knihy strach. Ano, mám přátele, kteří o Havlovi prohlašují, že ten "rezavý ščur" byl nejhorším prezidentem od Masaryka, ale já bych tak příkře nesoudil. Mám přátele, kteří prohlašují, že Havel je zločinec, který zkurvil Československo a předhodil 15 milionů jeho občanů do chřtánu židovsko-bankovního kapitálu. Ani v tomto ohledu bych tak příkrý nebyl. Ovšem kniha, do které jsem se začetl a která celá vychází z veřejně dostupných zdrojů bohužel ukazuje, že něco by na těch vyjádřeních mohlo být. Sám si vzpomínám, že ten pomatený autor, jehož díla se nedala číst a jehož hry se nehrají v žádných česko-slovenských divadlech, protože by na takové slátaniny nikdo nechodil, byl ve srovnání třeba s polskými autory naprostá nula už na konci osmdesátých let. Zatímco takový Lech Walesa řekl jednu větu a vše bylo jasné, Havel potřeboval deset minut jeho existenciálních blábolů, po kterých člověk nevěděl, jestli je bílá modrá nebo zelená černá a co vlastně ten chaotik chce. Hlavně že nezapomněl do každé věty připlantat to, že to je bytostně nutné. Je mi z toho i po těch skoro 40 letech zle, že jsme připustili, aby se tato blábolící nula vytvořená tajnými službami stala našim prezidentem.

*****************

Jestli máte chuť si vzpomenout na zlo, které ta osoba spoluvytvořila, pořiďte si tu knihu, tady je pár úryvků:

"Stvoření vůdce něžné revoluce" je učebnicovým příkladem manipulace s veřejným míněním".

"Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali figurku jako vůdce protikomunistické opozice Havla, a měli obavy, že by Milan Kundera, který byl v zahraničí mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice."

"V polovině roku 1989 mě zástupce šéfredaktora zaskočil zadáním, jestli bych mohl provést rozhovor s Havlem a poskytl mi všemožné Havlovy texty, abych je prostudoval. Výsledkem bylo, že jsem rozhovor odmítl udělat. Ne proto, že bych se bál následků, ale proto, že jsem Havlovy texty našel plné planých frází a intelektuálních póz které by mě přivedly k jediné otázce - zda jeho samého ta duchovní hlušina nenudí?"

"Havla jako "světového dramatika" stvořily tajné služby a k tomu napojené nadační struktury zpoza oceánu."

"Ve slavné rodině Havlových byl Vašek největší outsider, flákal se, pil, mudroval, honil sukně - typický výkvět zlaté mládeže. Pozice outsidera ho poznamenala řečovým zajíkáváním a fufněním, čehož se nezbavil do konce života."

"I vůči těhotenství Vodňanské se zachoval zbaběle. Poslal ji na interrupci s odkazem: "Hlavu vzhůru! Nejsme ani první, ani poslední. Ber to sportovně."

Z dopisu z vězení Landovskému v roce 1979: Milý Pavle, mám na tebe prosbu. Jak víš, naše přítelkyně Jana je zřejmě zbouchnutá. A zřejmě ode mě. Já si na to sice nepamatuju..." Zato Lanďák se rychle upamatoval, protože v tom "zbouchnutí" mohl mít prsty i on. Nakonec se zmiňované Janě skládalo pět adeptů na otcovství, i tehdy mladý Knížák.

Traduje se historka z bratislavského vládního hotelu Borik, že si při oficiální návštěvě zpestřil noc tím, že po chodbách honil známou slovenskou herečku nahou. Ta teď už na stará kolena pro změnu hraje roli "neomylné politoložky".

Faktem je, že Havel si cenil Olgu jako první čtenářku a kritičku jeho esejů. Byla však podstatně pragmatičtější, což dosvědčil Miloš Forman: Václav potřeboval tři stránky, ale ona to dokázala shrnout do tří vět.

Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Gorbačov - Reagan, uskutečněné při Reaganově návštěvě v Moskvě v červnu 1988.

Havel je nejznámější autor na světě, jehož divadelní anekdoty jsou omylem považovány za regulérní dramatické dílo. Nikdy to nebyly seriózní dramatické hry, ale jen absurdní jednoaktovky bez vývoje postav, které dokola opakovaly předepsané absurdní floskule.

Havlovy hry se hrály i po roce 1989, ale něžně-politicky nafouknutá bublin splaskla. Dnes se již nehrají ani ve světě, ale ani doma.

Z humoru české smějící se bestie:

"Dnes dáváme hru o třech dějstvích od Václava Havla. Radím vám, abyste odešel až po druhém jednání."

"Proč?"

"Protože po prvním je u šatny ohromný nával."

V projevu v Tokiu roku 1992 Havel prohlásil: Politika se stává až příliš věcí specialistů. Mně se ale zdá, že by měla především být věcí občanů, se zvláštně stupňovaným smyslem pro zodpovědnost a tajemnou komplexnost bytí.

Jak si ten kokot představoval "tajemnou komplexnost bytí", už nevysvětlil. Byl to jeho typický rádoby-filozofický blábol.

Knížka pokračuje dalšími absurditami, které ta osoba pronesla. V takto koncentrovane podobě je dobre si to přečitat naraz. Akorát se obavam, že pokud to uděláte, mohli byste se přiklonit k názoru mojeho kamaráda o rezavém ščuru ve vedení našeho státu...