Vladě se neda věřit ani slovo

Vlada tvrdi, že do obchodu stači rouška přes pysk a rukavice. Tuž poslechnul sem a v době nakupovani pro mlade, tedy po dvanacte hodině, sem zamiřil pro lahvače.

Připadal sem si jak cyp, bo ostatni měli aji galaty a bundy, ale vydržel sem to, věřim svoji vladě. Ten hader přes pysk mi sice nebyla schopna zajistit, ale my tady v Porubě to řešime po svojim. Jak cosik neni, tak nebrečime o dotace, prostě si to zrobime.

A tak sem s kobzolovyma plackama s masovu směsku dostal od švarne děvuchy, kera mi to doručila až dodom, aji ušitu hadru přes pysk a konečně sem se citil ochraněny.

Vratil sem se dodom a dooblikal. Ne, že bysem nevěřil svoji česke vladě a jejimu slovenskemu premijerovi, ale byla mi zima.

Když sem vešel na poštu, baba za přepažku se zlekla a spustila mřiže a alarm.

„Něbuj še, děvucho, ja potřebuju enem par tisic na nakupy,“ povidam ji.

„Ježiš a ja se zlekla, že mate tu svinsku chřipku, nezlobte se. Tuž kolik potřebujete?“

Mam vždycky radost, když si lidi vyhovi tak nějak bez nasili. A tak tu sedim, čumim z okna na ty postavy, kere vypadaju jak z gangsterskych filmu, dokončuju věci, na kere sem roky neměl čas a pišu novu knižku.

Bo vladě se moc věřit neda, co si nezrobite sami, to nemate.

Ladik Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Poruba