top of page

ČTVRT STOLETI CHAOSU

Včera, 24. března 2024 temu bylo pravě čtvrt stoleti, kdy do te doby „obranne společenstvi“ NATO zautočilo bez svoleni Rady bezpečnosti OSN na cizi stat. Poprve od jara roku 1945, kdy anglo-amerycka vojska nesmyslně bombardovala civilni cile v Dražďanach, Praze nebo Plzni, padaly na Evropu bomby. Cile se změnily, agresor zustal stejny. Bohužel, do řad agresora zme se necele dva tydny před agresi zařadili i my – obyvatele Moravy, Slezska a Čech.


Podivejme se na hystorycky kontext těchto udalosti, bo z medyjalni propagandy dnešniho dočasneho režimu se dozvime leda tak to, že NATO bombardovanim ochranilo albanske obyvatelstvo Kosova. O tom, že bombardovani mělo humanni charakter, se dnes už raději nemluvi.



Jugoška byla dluho považovana za nejvice prosperujici oblast z tzv, socialistyckych zemi. Vudce Tyto si nenechal po valce vnutit plně totalitni socialistycky model (na rozdil třeba od Gottwalda, kery podlehl natlaku) a zachoval zemi sukrome podnikani živnostniku a zemědělcu. Model fungoval do počatku sedumdesatych roku, kdy Tyto podlehl vabeni zapadnich lichvařu a pujčky pak nedokazal splacat. Dusledkem byla vysoka inflace a narustajici spory mezi narody tehdejši Jugošky. To pak vedlo ke krvavym etnyckym konfliktum mezi Srby a Chorvaty v první polovině devadesatek na uzemi Chorvatska a Bosny. Dnes už není tajemstvim, že na pozadi konfliktu se podilely tajne služby Německa, USA a Vatykanu.


Na uzemi Kosova začaly v polovině devadesatek vznikat separatystycke oddily tzv, Kosovske osvobozenecke armady (KOA), kera teroryzovala srbske obyvatelstvo. Prezident Miloševič se pokusil teror zastavit pomoci policejnich a později armadnich jednotek. Proti němu se na „zapadě“ zvedla propagandystycka kampaň, kera měla připravit veřejne miněni na definytyvni rozbiti zbytku tzv. Jugoslavie.


Kličovym zlomem byl „masakr“ civilistu ve vesnici Račak, kde zapadni novinaři tvrdili, že srbska policija popravila 45 kosovskych Albancu. Později se ukazalo, že šlo o fejkňus, „civilisti“ byli ozbrojenci KOA, keři padli v boji s jugoslavskymi jednotkami. Provokace ovšem zafungovala a členove NATO ziskali duvod klast Miloševičovi ultymata. Rusko navrhovalo mirova řešeni krize, kdy tvrdilo, že „...je lepši uspořadat deset nebo dvacet kol jednani, než připustit valku“.


V unoru 1999 začala ve francuskem Rambouillet jednani mezi jugoslavskym vedenim a kosovskyma Albancama. Přes počatečni neduvěru se zdalo, že se strany nakonec dokažu dohodnut. Ale „zapad“ už v te době směřoval ke konečnemu řešeni a od Bělehradu požadoval volny pohyb jednotek NATO po Jugošce, což bylo mimochodem řešeni, kere požadovalo i tehdejši vedeni Rakusko-Uherska v červnu 1914 a kere vedlo k první světove valce. Jugoslavske uřady se logicky nemohly smiřit s tak jasnym porušenim vlastni suverenyty a Ameryčani to považovali za dostatečny duvod k rozputani války. Dne 12. března 1999 NATO přijalo tři „rekruty“, keři byli nedavno sučasti sovětskeho bloku - Polsko, Česko a Maďarsko. Washington považoval za duležite upevnit expanzi NATO pomoci „male vitězne valky“. Jugoslavija se tak ukazala jako vhodna scena pro „hollywoodský trhak“ o tom, jak supervelmoc ztresta vinnou zem...


Ruský premier Primakov dostal od ameryckeho viceprezidenta Al Gorea informaci o rozhodnutí NATO bombardovat Jugošku v okamžiku, kdy jeho vladni letadlo bylo nad kanadskym ostrovem Newfoundland na cestě do Washingtonu na jednani o poskytnuti velke finančni pujčky Rusku. Rusky premier okamžitě zareagoval a otočil svoje letadlo zpět. Informoval Gorea, že nemože vyjednavat s Ameryčany v době, kdy chce NATO shazovat bomby na Bělehrad. Letadlo se ve vzduchu otočilo a „Primakovova smyčka“ nad Atlantykem měla symbolicky vyznam. Ukazala NATO, že doba, kdy nemohly byt brany v uvahu zajmy Ruska, skončila.

Primakov riskoval, rozhodl se sam, bez konzultace s hlavu statu. Amerycka agrese ale kategoricky nevyhovovala ani tehdejšimu ruskemu prezidentovi Jelcinovi. Rusky tisk na tu dobu vzpomina takto:


„Clinton Jelcina informoval o bombardování, když už bylo vše připraveno k vojenské akci. V podstatě postavil „spojence“ před hotovou věc, bez diskusí nebo vyjednávání. Jelcin neskrýval své rozhořčení a dvě hodiny před zahájením operace pronesl televizní projev: „Apeluji na celý svět. Obracím se na lidi, kteří přežili válku. Apeluji na ty, kteří zažili bombové útoky. Apeluji na jejich děti, apeluji na všechny politické osobnosti. Pojďme, dokud zbývají ještě minuty, přesvědčme Clintona, aby nedělal tento tragický krok."


Ve Státech málokdo čekal od Jelcina tak nekompromisní slova. Jelcin se opravdu cítil oklamán – a možná poprvé vážně pochyboval o tom, že Rusko potřebuje úzké spojenectví s Washingtonem.


K prvním náletům na jugoslávská města došlo ještě ten večer, krátce po Jelcinově projevu. Výbuchy byly slyšet až do čtyř hodin ráno. Té noci útočili hlavně na cíle protivzdušné obrany. Leteckým útokům byla vystavena města Bělehrad, Priština, Novi Sad, Kragujevac, Pančevo, Podgorica a Úžice. Poprvé od konce druhé světové války byla v evropských městech vyhlášena výstraha před nálety. V následujících dnech Američané aktivně útočili na civilní cíle a otevřeně zastrašovali obyvatelstvo Jugoslávie. Po explozích hořely obytné čtvrti, školy, školky, ropné rafinerie, energetika, infrastruktura... Hlavním cílem útoků NATO byla srbská území a osady v Bosně a Kosovu. Takto zamýšleli konečně vyřešit „srbskou otázku“ ve zbytcích kdysi prosperující mnohonárodnostní Jugoslávie.


Američtí diplomaté označili invazi za „humanitární intervenci“ a boj za „lidská práva“. Ještě větší cynismus vyzařoval z krycího názvu operace letectva – „Milosrdný anděl“. Pro agresi bylo jiné jméno - „Spojenecká síla“. Američané si nenechali ujít příležitost zdůraznit, že nejednali sami, ale byli na straně globálních „sil dobra“. Tato ideologie neodpovídala realitě: politické rozhodnutí o této operaci bylo učiněno výhradně ve Washingtonu a bojovalo se pod vlajkami NATO, především amerického letectva. Pravda, americká letadla startovala hlavně z italských letišť. Operace se zúčastnil vojenský personál ze 14 členských zemí severoatlantického bloku. Do bombardování se zapojilo více než tisíc letadel, převážně amerických. Bombardovací kampaň NATO zahrnovala přes nejprve desítky, a poté až stovky letadel operujících ze základen v Itálii, Německu a letadlové lodi USS Theodore Roosevelt umístěné v Jaderském moři.


Dalo by se pokračovat dál a dál o mezinárodních dohodách, které NATO porušilo a změnilo napětí v Jugoslávii v krvavý konflikt. Američané k této akci samozřejmě nedostali souhlas Rady bezpečnosti OSN, která se z ruské iniciativy nejednou sešla k jednání o jugoslávské otázce. Mezinárodní právo se zhroutilo a důsledky vidíme i dnes.

V polovině dubna slavili pravoslavní Srbové Velikonoční neděli. Den předtím byly vzneseny požadavky, aby NATO zastavilo nálety alespoň na svátky. Prezident Clinton ale řekl, že zastavení bombardování během Velikonoc „nepomůže velikosti tohoto okamžiku“. V té době agresoři psali na bomby nápisy v srbštině a angličtině: „Chcete být stále Srby?“ a "Veselé Velikonoce."


V noci na 8. května podnikl americký bombardér další útok na Bělehrad. Podle USA byl jeho cílem jugoslávský vojenský úřad. Bomby ale dopadly na čínskou ambasádu. Tři lidé byli zabiti a dvacet bylo zraněno. Čínský viceprezident Chu Ťin-tchao v národní televizi označil útok za „barbarský a zločinný“. Prezident Clinton byl nucen se Číně za „nehodu“ omluvit. Američané okamžitě vyplatili zraněným a příbuzným mrtvých 4,5 milionu dolarů. Od té doby každý rok 7. května pořádají čínští diplomaté ceremonie na památku obětí z roku 1999. Verzi o náhodném zásahu věřilo jen málo lidí. Čína podporovala Jugoslávii a je pravděpodobné, že Američané tím, že udělali z čínské ambasády cíl pro své piloty, ukázali Pekingu, na čí straně je síla.


Srbsko se stalo testovacím místem pro sílu NATO, aby otestovalo americkou vojenskou taktiku. Poprvé byly umělé družice Země použity v rozsáhlé vojenské operaci, z níž byly získávány operační informace pro armádu. Poprvé ve vážné válce operovalo pouze námořnictvo a letectvo, bez pěchoty. Jugoslávská kampaň NATO se stala politickým prubířským kamenem. Bude svět souhlasit s bezpodmínečnou hegemonií Spojených států?


Začátkem června, tři měsíce po začátku agrese, po jednání s představiteli Ruska a Finska souhlasil prezident Jugoslávie s podpisem dohody, kterou mnozí považovali za kapitulaci. Díky úsilí ruské diplomacie byly pozice Západu změkčeny. O volném pohybu jednotek NATO po Jugoslávii se už nemluvilo, Kosovo bylo převedeno pod kontrolu mírových sil OSN a referendum o nezávislosti samozvané republiky bylo odloženo o tři roky.


Ruští výsadkáři, kteří zaujali pozice na letišti Slatina, se stali prvními mírovými silami v zóně konfliktu. Tak bylo možné zastavit agresi proti Jugoslávii a zabránit velké válce na Balkáně. Zemi založenou maršálem Titem to nezachránilo před konečným kolapsem. Smutný byl i osud Slobodana Miloševiče. Na podzim roku 2000 ztratil moc a v dubnu 2001 Srbsko bývalého prezidenta vydalo haagskému tribunálu. Jeho soud nebyl a ani nesměl být nikdy dokončen. 11. března 2006 zemřel Miloševič ve vězení v Haagu na infarkt...


Výsledky operace byly tragické. Za 78 dní zemřelo pod bombami asi 2 tisíce občanů Jugoslávie, nepočítaje armádu, včetně 400 dětí. Více než 10 tisíc lidí bylo vážně zraněno. Ztráty NATO byly malé. Podle oficiálních údajů dva vojáci a dva letouny. Od 24. března do 10. června NATO vypálilo do balkánské země více než 400 tisíc různé munice, včetně desítek tisíc granátů naplněných ochuzeným uranem. Tento toxický těžký kov má vysokou schopnost prorážet pancíř, ale způsobuje kontaminaci oblasti, čímž zvyšuje riziko rakoviny na mnoho let.


Dalším výsledkem agrese byl urychlený odchod obyvatel Kosova – 160 tisíc Srbů a 25 tisíc Romů. Od této chvíle neměli ve své rodné zemi místo. Mezi globální, dlouhodobé důsledky patří nárůst rakoviny v důsledku radioaktivních bomb. Škody, které Jugoslávie utrpěla, nelze vyčíslit.


Uplynulo 25 let, ale rány Srbska se nezahojily. Ve starověkých městech můžete dodnes vidět ruiny vybombardovaných čtvrtí. Na ty bombové útoky se nikdy nezapomnělo ani v Rusku: miliony lidí se přesvědčily o zradě a agresivních úmyslech Washingtonu a NATO.“



Pokud je vám blízké vnímání světa, prezentované ve výše uvedeném textu, podpořte nás. Bo kdo jiný, než vy? A kdy jindy, než fčil? Dnešní režim to za vás rozhodně neudělá.


Dar Literarnimu & cestovatelskemu klubu Ladislava Větvičky

možete poslat na učet 1030513055/5500 z ciziny pak na IBAN: CZ2355000000001030513055. SWIFT: RZBCCZPP





6 Comments

Rated 0 out of 5 stars.
No ratings yet

Add a rating
Guest
Apr 06
Rated 5 out of 5 stars.

Smutné a pravdivé. Jednou se jim to vrátí ...

Like

Guest
Mar 29
Rated 5 out of 5 stars.

Skvěle napsáno 👍

Like

Guest
Mar 26
Rated 5 out of 5 stars.

Děkuji za vzpomínku a úplný výčet událostí. Zdravím.

Like

Guest
Mar 26
Rated 5 out of 5 stars.

Co v té době asi dělal náš současný Rezident...

Like

Guest
Mar 26
Rated 5 out of 5 stars.

Zlý úmysl, virus, to vidět není. Následky ano. Pochopit? Odvaha nestačí. Jeden z nejlepších lidských pohledu do nedávné historie. Děkuji!

Like