Jedu na dovolenku do Nahorniho Karabacha…

To je třaskava věta. Nedoporučuju vam ju použivat před vašima rodičama, snoubenkama, manželkama a hlupyma kamaradama. Nepochopili by ju.

To je to same, jak kdybyste se chlubili kamošovi ze Saudske Arabije, že si dete ugrilovat stejk z bravka, jak kdybyste vysvětlovali hostinskemu z Walesu, že pivo bez pěny pije jen buran nebo byste se ptali křesťana z Polska, jestli ty hřebiky v rukach a nohach su nerezove. To nejde. Take věci se prostě neřikaju. Chcete cosik poznat? Tak se neptejte, nikomu to neřikejte a jděte do teho.

A tak sem se jedneho parneho leta ocitnul před karabašsku ambasadu kajsik v zapadle časti Jerevanu. Když totiž chcete navštivit Karabach, potřebujete vizum. Oblast Karabachu obyvaju Armeni, takže je logicke, že v hlavnim armenskem městě navštivite karabašsku ambasadu. Tady ovšem veškera logika konči. Oblast Nahorniho Karabachu totiž leži na uzemi Azerbajdžanu. Což, jak znamo, je muslimsky stat. Po krvave valce mezi Azerbajdžanem a Armenii v letech 1988 až 1994, bylo v květnu roku 94 uzavřeno přiměři. Přiměři ovšem neznamena mir, že? Etnycke čistky postihly obě komunyty, křesťanšti Armeni byli vyhnani z azerbajdžanskych uzemi, kde po staleti žili, muslimšti Turci byli na oplatku vyhnani z uzemi Karabachu.

Jak řika stare přislovi – když začne valka, jako prvni hyne pravda. Kdo dnes posudi, jestli měl pravdu Turek z Azerbajdžanu, nebo Armen z Karabachu? Zvěrstva, kera valku doprovazela, každa strana interpretuje po svem. Možete se postavit na jednu, nebo druhu stranu, ale pravdu stejně nezjistite. Když se bavite s lidma na jedne, nebo druhe straně, každy vam přednese svuj uhel pohledu.

Stranky ministerstva zahraničnich věci Česke republiky vas upozorni, že když vstupite na uzemi Karabachu, pak nemožete očekavat žadnu pomoc českeho statu. Už to je dostatečne varovani, abyste tam nevstupovali. Republiku Nahorni Krabach totiž neuznal žadny stat na světě. Ani Ameryka, ani Rusko, a dokonce ani samotna Armenia ne. Tak sem se ani moc nedivil, že na ambasadě Nahorniho Karabacha v Jerevanu, což je mala, luxusni vilka obehnana vysokym plotem, sem byl sam. Přijala mě přisna uřednica, kera pečlivě prostudovala muj pas a vyplněny formulař. Zeptala se mě, co budu v Nahornim Karabachu robit a kere oblasti mam v planu navštivit. Moje odpověď, že tam jedu robit fotky a koštovat mistni vino a pivko, ju evidentně neuspokojila. Asi si myslela, že tam mam v planu rozvracet mistni režim.

Po pulhodině povidani pochopila, že pro ně nebudu nebezpečny, nalepila mi do pasu nalepku a propustila mě ven. Doporučila mi chlopa, kery mi všecko v Karabachu vysvětli, řekla, že ma rada turisty z Československa a popřala fajny pobyt.

Vylezl sem z te luxusni vily, otačel sem se, jestli mě nesleduju armenšti nebo azeršti agenti a nechal sem se odvezt taxikem do mistni fabriky, vyrabějici slavny koňak Ararat.

Se jmenem Ararat se budete v Armenyji potkavat na každem kroku. Je to jmeno slavne armenske hory, kera je bohužel pro Armeny dočasně umistěna v Turecku, je to jmeno slavneho koňaku, keremu francušti vyrobci diky jeho kvalitě povolili, že može nest jmeno koňak, je to jmeno mnoha restauraci, kere v Armenyji navštivite, a bylo to i jmeno chlopa, kere mi ta dobra žena doporučila, až budu ve Stěpanakertu, hlavnim městě Karabachu.

Ve fabrice Ararat jsem se přesvědčil, že mě žadny živel nesleduje, okoštoval sem krasny produkt toho krasneho jmena a druhy den sem maršrutkou odjel z Jerevanu do Stěpanakertu. Na hranicach Armenyje s Karabachem se na mě celnici usmivali, bo sem byl jedinym cizincem v maršrutce, kera směřovala do teho nebezpečneho mista, zeptali se mě, jestli mi možu dat razitko do mojeho českeho pasporta a vjel sem do oblasti, kde česka jurisdykce nema žadne pravomoce. Řidič maršrutky byl drsny. Na nahornich plošinach valil rychlosťu přes 100km/h, přestože mlha umožňovala viditelnost ne vic jak padesat metru. V maršrutce vladla pohodova atmosfera. Některe ženy, sedici vepředu, zvracely. Naštěsti sem seděl vzadu a poctivě se dělil s ostanima o muj koňak a jejich uzene

Vystupil sem v centru Stěpanakerta. Byl sem přijemně opily, všeci mě placali po zadach a nabizeli se, že u nich možu bydlet. Enem cyp by teho nevyužil. V domě doktora stěpanakertske nemocnice sem obdržel krasny pokoj. Byla tam postel, zrcadlo, umyvadlo s vodu a eletricky vyhřivač. Nam to připadne jako naprosta samozřejmost. Až když ste v oblasti, kde každu chvilku može dopadnut granat z druhe strany, si uvědomite, jak su take věci duležite.

Pobesedovali zme s doktorem, popili vodku, keru zme zakusovali domaci basturmu s šašlikem, ukazal mi nemocnicu, v kere pracoval a ulehnul sem do postele v zemi, o keru česka veřejnost nema zajem.

Druhy den sem zavolal Araratovi. Už o mě věděl. Sešli zme se v pivovaru, kery postavila česka firma od Jihlavy. Pivo mělo pěnu, což sem v teto oblasti považoval za zazrak, videňsky řizek s porci ryže chutnal dokonale, a chovani čišniku se bližilo středoevropskemu standardu. Ararat pochopil, že nejsem agentem cizi mocnosti a pozval mě k němu dodom. Předtym přikazal svoji robě, co ma zrobit a když sem vstupoval do postsovětskeho panelaku, kaj byval, připadal sem si jak statni navštěva. Susedi si se mnu potřasali pravicu, ptali se, jak se nam v Česku daři, zvali mě na panaka a chvalili vyznamne osobnosti českeho veřejneho života. Opět sem si uvědomil, jak su pro našu identytu duležiti Baroš, Baťa, cukrovary a brankař Čech.

Je asi jasne, že Ararat byl veteranem boju o nezavislost. Došlo mi to dalši den, když se mnu projižďal oblasti blizke linii dotyku s azersku stranu. Tam, kde jine auta musely stat, on projižďal, zdravil vojaky a vysvětloval mi, jake komplikace jim nepřatele robi.

„Chceš vidět, jak tady mistni lidi žiju?“ zeptal se mě pote, co zme projeli cely Karabach. Tuž, kery z vas by řek, že ni. Dvacet roku stara Lada Niva nas vyvezla do vesnice, kde scypnul pes. Barak, před kerym zme vystupili, byl rozervany jak cyganske hračky. Přivitali zme se ze sedumdesatiletu babku, kera mě objala jak vlastniho synka. V baraku, kaj zme vlezli, byla prazdna mistnost s vychladnutym peckem a prazdnym stolem. „Jdi se na chvilu projit, zrob si fotky a přiď tak za hoďku“, povida Ararat. Prochazel sem okolo děravych baraku. Na zahradkach se v bahně rochnili bravci, barani okusovali čerstvě vyrašene drny, vyhybal sem se telatam, kere se vracely z pastvy a zdravil sem dědky, keři na zapraži kuřili cigara.

Když sem se vratil do baraku, kuchyňa byla jak vyměněna. Dluhy stul byl pokryty tajak ve varšavskem hotelu Maryjot. Nakladane baklažany, ogurky, česnek, červena řepa, šašlik, chačapuri… nevěřil sem vlastnim očam. Marmelady z brusinek, z višni a malin. Vino z granatovych jablek, čača, palenka z moruše, vodka a pivo. Všeci seděli kolem stolu a čekali, jak budu reagovat. Připadal se si jak v jinem světě. Novorozeny přislušnik rodiny, ročni synek, ležel v zavinovačce, vedle něho puška. Veteran z valky, invalida, kery trpěl nemoci ze střeliva z ochuzeneho uranu, připravoval šašlik. Jeho sestra dopekala chleba na rozžhavenem pecku.

A to všecko kvuliva navštěvě jedneho cypa z Česka. Ze země, kera je vzdalena, o kere mistni lidi vědi, že z tama pochazaju Baroš, Baťa a Čech. A že to je země, kera jejich zemi nikdy neubližila.

Bohužel, ani ji nikdy nepomohla. Bojujeme ve vzdalenem Afganystanu, aby se pry terorizmus nerozšiřil k nam. Na křesťanskou zemi, kera je na hranici dvou velkych kultur, zapominame…

Zveřejněno v lednu 2019 v časopise MY.