Myluju francusky narod!

Mam je rad, ty synky francuske. Ta ladnost a jemna arogance, s keru trhaju žabkam zadni nožky a vysvětluju jim přitom nonšalantně, že chodit po dvuch je přirozene.

Ta něžnost a jemny nadhled nadřazene rasy, když vytahuju ubohe šneky z jejich baraku a vysvětluju jim, že v takem velkem domku nemožu žit sami, že ti mali snědi slimačci by tam klidně ubytovali rodinu s dvanacti tchyňama! A pak, než to šnekovi s žabku dojde, hodi je do vařiciho oleja a zežeru s tatransku omačku.

To se mi na tych francuskych synkach prostě libi.

Na statni urovni je pro Francuza duležity vztah k Němcovi. Buď spolu bojuju, nebo su největši kamoši. Nevim, co je horši. Když spolu bojuju, je z teho cela Evropa v pruseru. Naštěsti naposledy Francuz s Němcem bojoval v roce 1871, kdy to prohral s Bizmarkem, a pak v letech 1914-18, kdy to tež projel na cele čaře. Zakulisnima podvodama ve Versaj se ovšem Francuzovi podařilo přesvědčit všecky, že to naopak vyhral on (žabky ze šnekama by vam mohli vypravjat, jak su v přesvědčovani Francuzi dobři). Naopak Němec byl překvapeny, jak mohl prohrat, když valku ani nezačal, ani žaden francusky vojak nevstupil na jeho uzemi…

Nejhorši stav ovšem je, když se Francus s Němcem snaži kamaradit a tvaři se, že jim ide o společnu Evropu.

Poprve se do teho obul Napoleon a přesvědčil Němca, že společna Evropa je dobra věc. Nasledoval utok na Rusko, vysledkem teho byla rozvracena Evropa a epidemie syfilidy.