Pravý hák Dana Landy
Autor: Michal Semín, Dan Landa, časopis MY
Sešli jsme se – kde jinde – na Vyšehradě. Památném to místě našich dějin, jehož genia loci hnětly snad všechny důležité archetypy našeho národního příběhu. A také proto, že tu bydlí a tvoří manžel, otec tří dospívajících dívek, umělec každým coulem, mentální kouč a tak trochu druid, originálně propojující to, co je na první pohled nespojitelné. Momentálně nekoncertující, neboť všechny svoje síly koncentruje do jediné myšlenky, totiž jak zabránit nastolení – pod rouškou ochrany veřejného zdraví – nové totality. Jsem nesmírně rád, že vám mohu představit muže velkých slov i velkých činů, Daniela Landu. Kdekdo po státem vynucených pauzách už zase hraje, žádné agentury však vaše koncerty nenabízejí. Proč? Teď zvedám jiný prapor, a to je na plný úvazek. Já budu hrát až ve svobodné zemi. Jestli se moji fanoušci nepostaví proti tomu zlu, co se na nás zvenčí, díky covidismu, valí, tak moje písně nepochopili. A já pak nemám, komu bych je zpíval. Přesto jste je skládat nepřestal. Co taková Ukolébavka nebo Blanický manifest? Ukolébavku jsem napsal ještě před covidem. A Blanický manifest? To je výron hněvu, protest proti tomu, že se k nám stát chová jako ke svému majetku. Písni však předcházela petice, že? Ano. Měla upozornit politiky na to, že svobodní a hrdí občané této země toho mají dost. Že začínáme mít silnou emoci, která nemusí věstit nic dobrého, bude-li ignorována. Celý text petice, až po poslední odstavec, je věcný a klidný. Ty poslední řádky však připomínají, že tu kdysi běhali nepokojní husiti. Že tu půda může být pěkně horká pro ty, kdo lidem šlapou na krk. Vy jste se s manifestem dokonce dostali až do sněmovny, není-liž pravda? Strašidelná zkušenost. Na jedné straně já, ekonom Miroslav Ševčík nebo epidemiolog profesor Jiří Beran, na druhé lidé jako Babiš nebo nedouk Smejkal. Rychle jsme zjistili, že si na dialog jenom hrají, že o jiný odborný názor vůbec nestojí. Bylo mi z nich šoufl a já si uvědomil, že by mne politika v takovém prostředí mentálně zabila.
A přesto jste se na to nevykašlal a bojujete dál… Trochu jsem si odpočinul a došel k závěru, že ten poslední odstavec Blanického manifestu bude muset být naplněn. A vznikl Žlutý špendlík… Přesně tak. Později jsme ho však přejmenovali na Zlatý, abychom skrze tento foglarovský symbol ze Stínadel nezatahovali do občanského střetu s mocí děti. Proč právě zlatá? Je to barva vznešenosti. Proto má náš lev zlatý jazyk a zlatou korunu. Zlaté jsou i zbraně našich erbovních zvířat. O co usilujete? Bráníme ústavu naší země. Svobodu a další hodnoty, které jsou ke svobodnému životu nezbytné. Kde bere vláda právo mi přikazovat, že musím být v devět hodin večer doma, že mám mít dvě roušky, že nesmím tančit, zpívat nebo podnikat? To je daleko za hranicí toho, co si vůči nám smí dovolit. Jde o protiprávní, ústavu pošlapávající kroky. A tak jezdíte po republice a burcujete… … k odporu. To je silné slovo. Jak mu máme rozumět? Nechci být moc konkrétní. Zatím. Zlatý špendlík je v této fázi anketa, abychom zjistili, kolik nás tu k případnému efektivnímu odporu vlastně je. Kolik, není-li to tajné? Zatím něco přes dvacet tisíc. Šikujeme se. A já doufám, že už jen tato deklarovaná připravenost k odporu politiky přinutí pochopit, že přes další covidové či jiné tyranské restrikce cesta nevede. Poslední výjezd, tuším do Karlových Varů, jste měl krátce před volbami. Kolik se vás sešlo? Pár desítek? Dobrých pět set. Ale třeba v Českých Budějovicích nás určitě bylo přes tisíc. Nevšiml jsem si, že by o tom v mediálním mainstreamu psali. Přitom sejde-li se pár desítek anarchistů či směšných demonstrantů proti klimatické změně, jsou k vidění všude. Jeden článeček by se našel. Napsal o nás server iDnes, a to jen proto, aby vypíchl, že na shromáždění byli k vidění tři skinheadi, takže celá akce musela být nutně neonacistická. Dezinformátor jaksi zapomněl uvést, že kromě nich tam byly stovky obyčejných lidí, tátové, maminky, děti, lidé různých generací a společenských vrstev. Vážím si každého člověka, který cítí, že nám teče do bot a je schopen přijít. Nezajímá mne, zda to je pravičák nebo levičák, máme nyní společný cíl – zabránit diktatuře. Jak takové setkání vypadá? Jsme-li v Čechách, pak probouzíme sílu českého lva, pokud jsme na Moravě či ve Slezsku, tak sílu jejich orlic. Rozvineme obří prapor, hovoříme o tom, co je štít, co se jím brání, kdy je třeba jej vytáhnout, o barvách na našem erbu, o významu zlatých drápů, zlatého jazyka či koruny. Voláme po tom, abychom si naši zemi spravovali jako svobodné bytosti sami. Co je k tomu zapotřebí? Vůle. A čtrnáct hodnot, které mohou vrátit slávu. Vrátit slávu? První český král, který je nota bene pohřben někde tady, na Vyšehradě, se přeci jmenoval Vratislav. Jaké hodnoty, vracející naší zemi slávu, máte tedy na mysli? Moudrost, zdraví, pravda, jednota, radost, píle, čest, statečnost, šlechetnost, spravedlnost, pokora, věrnost, síla a láska. Když tyto hodnoty v sobě i našich sousedech oživíme, budou na nás všichni naši protivníci krátcí. Budete v těchto spanilých jízdách pokračovat? Určitě. Akcí Zlatého špendlíku bude přibývat. Snažíme se nyní získat určitý kapitál, který by nám umožnil zlepšit propagaci, včetně mediální reklamy a billboardů. Jsme totiž přesvědčeni, že menšina, která je jednotná a také pevná ve svých postojích, nakonec dokáže pohnout i tou většinou. Čekáte od nové povolební garnitury nějaký posun k lepšímu? Nevím. Covidismus přeci není český vynález, ten diktát přichází zvenčí. A nezdá se mi, že by vítězné strany byly na protinárodních strukturách nezávislé. Takže nás přeci jenom čeká odpor… Přeji si, aby k němu nemuselo dojít. Totiž představa, že to u nás bude vypadat jako v Austrálii, kde svobodné lidi bijí hlava nehlava, je pro mne nepřijatelná. To raději budu sedět v base nebo padnu v boji, než abych něčemu takovému pasivně přihlížel. Vy jste však nestál jen u vzniku Zlatého špendlíku, ale také Obrozenců 2.0, že? Jsem rád, že to zmiňujete. Zlatý špendlík je jakýmsi managementem krize, zatímco Obrozenci jsou managementem vize. Tedy něčeho, co s covidem, respektive covidismem, neskončí? Přesně tak. Je nutné v lidech soustavně probouzet potlačeného národního ducha. Taková práce nikdy nekončí. Potlačeného národního ducha? Duch národů zmírá, a to nejen pod tlakem odnárodněných politických elit, ale i nadnárodního byznysu. Ostatně korporace dnes mají větší sílu než státy. Ústava sice zaručuje svobodu slova, v korporacích však neplatí svoboda slova, ale politická korektnost. V jejich zájmu je navíc jeden univerzální jazyk, pochopitelně angličtina, stejně jako jeden globální světotrh bez hranic. Proč to dělají? Potřebují poslušné otroky. Když rozbijete přirozenou rodinu, tradice, sousedské vztahy, stane se svět šedou hmotou, z níž se nikdy žádný odpor k nastalému bezpráví nemůže narodit. Když vytrhnete strom z kořenů, uhyne. A to oni moc dobře vědí. Co s tím? Dal jsem vloni dohromady skupinu lidí, z nichž každý něco významného ve svém oboru dokázal. Společně teď chystáme různé akce, které mají v lidech probouzet vědomí pospolitosti, fyzickou a mentální zdatnost či nové poznání o světě kolem nás. Můžete být trochu konkrétnější?
Jasně. Jdeme na to po tyršovsku – ve zdravém těle zdravý duch. Tuto neděli, a pak po celou zimu až do jara, se jdeme nořit do Vltavy. Tedy společně se otužovat. Proč jen do jara? Od května je Vltava trapně teplá. Ta akce je jen pro Pražáky? Vůbec ne, přespolní jsou samozřejmě vítáni. Nebo ať se ponoří do vlastních řek, je-li jim to milejší. Souvisí nějak otužování s těmi čtrnácti hodnotami? Samozřejmě, a to nejen tím, že se scházíme ve čtrnáct hodin. Otužování jich probouzí hned několik – moudrost, protože je moudré starat se o své zdraví, jednotu, neboť tak činíme společně, radost, protože když vylezete z vody ven, tak vzniklý termošok vám vykouzlí neuvěřitelně příjemný stav, statečnost, a také píli, protože se musíte překonat, zvednout z gauče a někam vyrazit. Otužování v řece nevyžaduje žádný předchozí trénink? Neřekl bych. Vždyť se v té vodě nemusíte cachtat hodinu. Někdy, je-li třeba hodně pod nulou, se stačí jen na chvíli potopit, uklidnit se do dechu, vynořit se a vylézt na břeh. Ani se nemusíte utírat, jak vám bude teplo. Tělo někdy pálí jako o život, ale příjemně, uvidíte. Vy se teď cítíte po zdravotní stránce lépe? Léta jsem měl kvůli pravému háku z thajského boxu problém s ramenem. Od té doby, co jsem se začal otužovat, problém zmizel. A kromě otužování, pořádáte s Obrozenci ještě něco jiného? Měli jsme tu na Vyšehradě, mezi sochami, několik společných cvičení. Bylo nás tu dobrých sto padesát, včetně malých dětí. Vedl nás špičkový trenér a mistr bojových umění Pavel Vacek. Zdraví je dnes pro mnoho lidí fetiš, přesto pro ně skoro nic nedělají, tedy kromě zobání pilulek a očkování experimentálními genovými vakcínami… Je to prosté – budou-li se lidé starat o své zdraví, nemusí se starat o to naše. Je zcela jasně prokázáno, že kdo se pravidelně hýbe, chodí, cvičí, mívá mnohem slabší průběh respiračních nemocí. Důležité jsou i vitamíny. Chtěli jsme naši vládu trochu inspirovat, a tak jsme za sto tisíc korun nakoupili kvalitní vitamíny a věnovali je jednomu domu seniorů. A efekt? Nulový. Vláda raději dál provádí ty svoje vakcinační orgie a na prevenci zvysoka kašle. Ministerstvo zdravotnictví by se mělo přejmenovat na ministerstvo nemocnictví. Za potlesku farmaceutického byznysu… Tak tak. V jejich zájmu přeci není zdravé obyvatelstvo, to by byli sami proti sobě. To je jako kdyby zbrojařské firmy usilovaly o svět bez válek. Tož to máme tělo, co chtějí Obrozenci 2.0 udělat pro duši? Chystáme sérii zajímavých přednášek, například o globální ekonomice, objasňujících, komu co patří, a komu, případně čemu to slouží. Věnovat se chceme obnově naší krajiny, ať už jde o lesy či zemědělskou půdu. Obojí je ve zdevastovaném stavu. Místo lesů máme koncentrační tábory na dřevo, které posíláme do ciziny, abychom si z ní za drahý peníz dováželi nábytek. Chci, aby naši potomci ještě mohli vidět háje se starými buky a duby, pít čistou vodu, jíst zdravé potraviny z našich polí a chovů. Řepky se nenajíme, a až vyrobí další covid, nedoputují k nám ani ta jedovatá kuřata z Polska. Vidíte na naší době, vůči které jste tak oprávněně nazlobený, vůbec něco dobrého? Ještě než vám odpovím, tak vás opravím. Já nejednám v hněvu. Možná na začátku, dnes je ta emoce však mocnější – jdeme bránit lásku. A teď k tomu, na co jste se ptal. Tato doba mi dala nové přátele z řad lidí, které jsem dřív buď vůbec neznal, nebo bych nečekal, že si budeme tak blízcí. Abych byl úplně upřímný, někteří z nich by si o mně ještě před dvěma lety neopřeli ani kolo. Mám podobnou zkušenost. Navíc si díky ní uvědomuji, že nás zase tak málo není. Že nejsem se svými postoji, obavami či nadějemi sám. Právě tohle zažívám se Zlatým špendlíkem, propojujícím v rámci hodnot různé ostrůvky odporu. Mám radost z každého člověka, který si po naší akci řekne, že není ještě všechno ztracené. A nestresuje se cestou domů ve vlaku či tramvaji, že nemá roušku, protože ví, že dalších několik set lidí ji ve stejnou chvíli také nemá. Mám radost, když můžeme společně svobodně dýchat, i když se mnozí chovají tak, jako bychom již žili v koncentráku. Máte po ruce ještě nějaké povzbuzující slovo? Dejte si pozor, vy tam v covidbyru, náš zlatý špendlík umí i pěkně píchnout! Článek vyšel v měsíčníku MY 11/2021 který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi zde (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době).
