Protistatni koncert, Kapitola VI.

Podzim byl tu, začínalo byt hnusně sychravo. Mlhy začinaly byt promišane s ruznobarevnym kuřem z ostravských kominu a vzduch štipal na pajšlu, když vitr zafukal od hrušovske chemičky. Dal sem dvacet deka pochutkoveho u Neptuna, zakusnul jakesik banketky a když sem dorazil na Spolek, abych splachnul ten chemicky povlak z krku, narazil sem na Helmuta.

„Co tu robiš, vole? Už si měl byt kajsik na Sicilii, ni?“ hleděl sem na něho udiveně.

„Pojďme jinam, tady sedi bonzaci. Jedna svině mě udala, že chcu zdrhnut a ty kurvy estebacke mi zebraly pas. Ale tata už mi zjistil přes znameho z Pišťa, kdo to zrobil. To hovado se mnu normalně chodilo do školy a slyšel to, když sem o tym vypravjal kamošum. Až zjistim, jak se dostat ven, tak ho zabiju vlastnimi rukami.“

„No ja, když tys ten argentynsky přiběh každému vykladal na potkani, vole. To nemožeš. Musiš počitat s tym, že lidi su kurvy,“ uklidňoval sem Helmiho.

„Poď, pudeme nahoru na Slezsku na Plivanec,“ šeptal mi do ucha.

Hospoda Na plivancu byla oblibenym mistem studentek z ekonomky, kere tam lovily svoje oběti, bo koleje vysoke školy byly nedaleko. Trolejbusem zme vyjeli tych par zastavek od Banika nad Bazaly a vešli do zahulene knajpy.

„Zdar, kolik maš u sebe bonu? Mam zajemca,“ přitočil se ku nam kudrnaty synek.

„Tuž cosik tu mam, kolik potřebuješ?“ vyhrknul Helmut.

„Pět klacku.“

„To je balik. Tolik tu nemam. Kačky budeš mět v hotovosti při předavce?“

„Jawohl.“

„Ja vim.“

„Nech si teho.“

„OK, tak večer v šest v pasaži Vesmir tajak dycky, ja?“

„Kdo to byl?“ zajimalo mě.

„Šikovny synek, studuje ekonomku, jakysik Radovan. Jak ten to umi s penězama, to je fakt machr. Z teho raz cosik bude. Klidně aji minyster financi. Fakt je talent.“

„OK, co teda maš zajimaveho? Povidej.“

„Slyšels o tym Maďarsku? Ty tlamy uherske, papriku posypane prostřihaly draty a tym padem se da prolezt do Rakuska normalně přes zorane pole! Ideš se mnu? Pojedeme do Argentyny spolu!“

„Ty vole, to je jakesik divne. Temu nevěřim. Viš, co by to znamenalo? To by všeci zdrhli do Rakuska a tady by nikdo nezustal! Kdo ma tady chuť posluchat teho komunystyckeho mamlasa a na každy Novy rok čumět na Slovaka s popelnikama misto bryli? A že by to bylo možne fakt jako po polu, temu nevěřim,“ přemyšlal sem nahlas a nevěřicně sem pokyvoval hlavu.

„Si debil. A o tym, že zitra bude v Polsku velky koncert, kaj bude hrat Kryl s Nohavku a Dobešem, o tym viš?“

„Ni. Kdo ti to řikal?“

„Na Svobodne to hlasi každy den. Pry to bude velke. Všeci folkači od nas tam budu, včetně emigrantu a tak. Jedeš se mnu?“

„Tuž, do Polska bych mohl. Mam furt platne pozvani od susedky, kera tam ma babku.“

Polsko v te době patřilo k zemim, kere bylo nutne izolovat od ostatnich zemi socialistickeho bloku, bo od vojenskeho převratu tam nebyl klid. Pas k navštěvě nestačil, kdo neměl osobni ověřene pozvani od polskeho občana, byl ztraceny. Na hranicach ho otočili a mohl valit zpatky.

„Ty vole, to ja nemam. To sem nevěděl, že je třeba pozvani. Puč mi ho, ja ho okopiruju a dam tam svoje jmeno,“ navrhnul Helmut.

„Neblbni, to poznaju a zavřu tě. Navic tym padem nebudeme moct jet přes stejnu hranicu, to by poznali hned a zavřu nas oba.“

„Hovno, pojedeš klasicky přes Chalupky, ja to zeberu přes Těšin a potkame se na tym koncertě ve Wroclavi.

Bylo to domluvene. V době bez mobilu musel byt člověk precizni a nemohl si dovolit odvolat cosik, co raz v hospodě domluvene bylo.

Do dneška temu nerozumim, jak to mohlo všecko klapnut. Nejenom, že nebyly mobily, ale my zme neměli ani žadne polske prachy. Přesto se nam podařilo odděleně, na dvuch ruznych mistach překonat statni hranicu, dorazit stopem do Wroclavi, zehnat listek na koncert a potkat se v putyce, kera byla nedaleko divadla, kde všecko mělo probihat.

Koncert byl paradni.

Na podyjum vylezl taky maly stryk s knírkem v kožene vestě a prohlasil, že je Kryl. Po pravdě řečene, mohl tam byt kdokoliv, bo zme stejně nikdo nevěděli, jak opravdu vypada. Ale podle teho, co zpival, to byl asi on.

Ale to nebylo podstatne. Duležite bylo, že zme viděli, že to ide. Že na jednom podyju možu spolu sedět a zpivat Čech domaci aji Čech emigrant. Zatimco u nas jim nevychazaly ani desky, ani knižky, v Polsku zme si od nich mohli kupit cokoliv. Desky, knižky, trička… to bylo neuvěřitelne setkani ze svobodnym světem. Vubec zme si nedokazali představit, že by cosik podobneho bylo možne u nas v Československu.

Zpatečni cestu zme z bezpečnostnich duvodu zvolili stopem na polsko – vychodoněmecku hranicu a pak přes Dražďany, Bad Šandau a Hřensko do Praglu. Nechtěli zme přijit o nakupene cenne materialy, kere by určitě neprošly při šťaře na česko-polske čaře.

Kontroly dopadly vyborně. Německe dederony polske a česky psane materialy nezajimaly, a na malem hraničnim přechodu v Hřensku naše vubec nenapadlo, že by tu mohl jet jakysik narušitel s kontrabandem z daleke Wroclavi. Pro taky připad prostě nedostali od strany a vlady notičky.

Enem s Helmutem už nebyla řeč, byl ztraceny. Po tomto zažitku ze svobodného polskeho světa se rozhodnul, že hned dalšiho dňa odjede do Maďarska a tam překroči hranicu do kapitalistickeho Rakuska po čerstvě zoranem podzimnim polu.

Kostky byly vrhnute.

* * *