Slovanská tragédie

Vše podstatné už bylo napsáno. Problémem je, že lidé nečtou. A politici už vůbec nečtou. A nečtou ani slavné autory. A to je veliká škoda, mnoha škodám mohlo být zabráněno, kdyby se včas diskutovalo, třeba o knize Alexandra Solženicyna, který v kapitole Slovanská tragédie (Text je z roku 1998, tedy ještě před nástupem Putina do úřadu prezidenta) píše následující úvahy:

"Jsem přesvědčený odpůrce "panslavismu". Pro Rusko to byl vždy úmysl nad jeho síly. Nikdy jsem neschvaloval naši péči o osud Slovanů západních (hrozná chyba Alexandra I. s připojením Polska, i Čechy jdou také cestou od nás vzdálenou) nebo jižních, kde nám odměnou za starosti a oběti byl buď nevděk jako v Bulharsku, nebo to, že jsme se zapletli do války pro nás nijak nutné, ale za to zhoubné, jako kvůli Srbsku.

Nemohu se však bez pronikavě bolestného zármutku dívat na umělý rozkol Slovanstva východního. Byly tu rozřezány miliony rodinných, příbuzenských a přátelských svazků. Toto rozseknutí bylo provedeno bezstarostným a nedbalým máchnutím naší nové demokratické moci, ale také za odsouzeníhodné nečinnosti ruského lidu. I jeho dvanáctimilionová část, která nyní žije na Ukrajině, i dvojnásobný počet ukrajinských obyvatel, kteří za posledního sčítání (1989) uvedli jako mateřský jazyk ruštinu, ti všichni se dali lehko přesvědčit, že se jim po oddělení od Ruska bude dařit lépe.

Od prvotních kroků vytváření ukrajinského státu tam byla nafukována údajná vojenská hrozba ze strany Ruska. Ukrajinský nacionalismus je usilovně povyšován na ideologii celé Ukrajiny. Protiruský postoj Ukrajiny je právě to, co potřebují Spojené státy. Ukrajinské vládnoucí kruhy jak za Kravčuka, tak za Kučmy úslužně hrají do ruky americkému cíli oslabit Rusko, takže rychle došlo i na "zvláštní vztahy" Ukrajiny s NATO. Mimoděk to připomíná Parvusův plán z roku 1915 využít ukrajinský nacionalismus k rozvrácení Ruska.

Dnešní taktická vstřícnost vůči Ukrajině ze strany vzdáleného Západu nebude trvat věčně, nýbrž jen do doby, kdy přestane být nutná.

Ukrajina zrušila veškeré sovětské zákonodárné dědictví, jenom ten jeden dárek, falešné a vymyšlené hranice, přijala (když Chmelnickij připojoval Ukrajinu k Rusku, činilo její území jen pětinu dnešního).

V samostatném rozvoji dej Bůh Ukrajině veškeré úspěchy. Chybou, která ji zatěžuje, je právě to neúměrné rozšíření o území, která před Leninem nikdy nebyla ukrajinská - dvě doněcké oblasti, celý jižní pruh Novoruska (Melitopol, Cherson, Oděsa) a Krym. Přijetí Chruščovova dárku je přinejmenším nepoctivé. A zmocnění se Sevastopolu nejen navzdory ruským obětem je státní krádež. Kolik ruských občanů protrpělo s nelibostí a úžasem tuto násilnou, ničím neoprávněnou a bez nejmenšího protestu, s ochablostí naší tehdejší diplomacie uskutečněnou krádež Krymu během čtyřiadvaceti hodin.

I jeho zradu při každém dalším krymském konfliktu. I bez sebemenších politických kroků nepochopitelné předání Sevastopolu, démantu ruské vojenské slávy.

Toto zlodějství udělala naše zvolená moc, ale my, občané, jsme včas neprotestovali. A nyní bude třeba našim nejbližším pokolením se s tím smířit na dlouhou dobu. Krádež Sevastopolu je zlostným pohrdáním celou ruskou historií 19. a 20. století. Při všech těchto podmínkách Rusko nemůže v žádné formě bez váhání zradit mnohamilionové ruské obyvatelstvo na Ukrajině, zříci se naší jednoty s ním. Ukrajinské mocenské kruhy si zvolily cestu usilovného utlačování ruského jazyka.

Tato strategická chyba bude pro zdravý vývoj Ukrajiny stálou překážkou. Tento omyl se nevyhnutelně a zhoubně projeví jak v neorganickém propojení západních oblastí s východními, v rozdvojení náboženských větví, tak v pružné síle potlačovaného ruského jazyka, který dosud považovalo za mateřštinu 63% obyvatelstva. Kolik neefektivního a marného úsilí bude třeba vynaložit na překonávání těchto trhlin! Lidová moudrost praví, že cizí jmění štěstí nepřinese.

A kolik let bude ještě třeba, aby se ukrajinská kultura pozdvihla na úroveň kultury mezinárodní, tak aby ukrajinští umělci a vědci nemuseli psát své práce rusky? Už nyní si ukrajinské vládnoucí kruhy zvolily cestu zesíleného útlaku ruského jazyka. Nejenže mu upřely pozici druhého státního jazyka, nýbrž energicky ho vytlačují z rozhlasu, televize i tisku. Desetinásobně zvyšují ceny předplatného na ruské publikace. Jeden za druhým jsou lidé propouštěni za to, že neovládají ukrajinštinu. Z osnov základních škol je ruština vypuštěna úplně nebo omezena na "nepovinný cizí jazyk". Zcela byly vyškrtnuty dějiny ruského státu a z literárních osnov téměř celá ruská klasika. Takhle to začíná - ne metodickým povznášením ukrajinské kultury, nýbrž potlačováním ruské.

Na dnešní Ukrajině nelze ani pozvednout hlas za její federální uspořádání, ihned se vynoří strašidlo autonomního Krymu a autonomního Donbasu. Na Rusíny v Zakarpatí jsme už zapomněli i myslet.

Ne, nenapodobujme ukrajinské nacionalisty ani v hysterických hrozbách ani v nenávisti. Neodpovídejme nijak na jejich vybičovanou "protimoskalskou" propagandu. Tu musíme přečkat jako nějakou duševní chorobu. Vystřízlivět je donutí sám čas a nepoddajný historický proces. Ukrajinci, stejně jako Bělorusové jsou přese všechno naši bratři."

Alexandr Solženicyn, Rusko v troskách, 1998

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY.

Nová kniha "PREZIDENTSKÉ KECY" je připravena k objednání ZDE.