Ukrajinský Pearl Harbor?

Když před půl rokem Washington odmítnul s Moskvou jednat o ukrajinském členství v NATO, přispěl svým dílem eskalaci, která vedla k ruské invazi. Proč tak rázné odmítnutí požadavku, který určité odůvodnění měl? K pochopení mohou posloužit analogie s minulými krizemi, mohou pomoci v základní orientaci mezi manipulacemi, které se na nás valí z východu i západu. Na druhou stranu žádné dvě historické situace nejsou stejné, a proto každá analogie něco osvětluje a něco naopak zatemňuje.

K nejčastěji zmiňovaným patří dvě protichůdná podobenství – Mnichov a karibská krize. První odkazuje k neslavné konferenci, na níž evropští státníci v roce 1938 v domnění, že zachraňují mír, schválili Hitlerův zábor československého území. Mír nezachránili, pouze Hitlera posílili. K Mnichovu obvykle odkazují ti, kteří chtějí varovat před dohodou s věrolomným agresorem na účet nepřizvané oběti. Odkazem na Mnichov bývá dnes odmítána možnost dohody USA s Putinem, coby novým Hitlerem, na účet Ukrajiny, coby nového Československa.

Přívrženci mnichovské analogie soudí, že Putin si vzal rozšiřování NATO jako pouhou záminku a že veden imperialistickou ideologií chce tak jako tak postupovat na západ. S Putinem potom nemá smysl jednat. Pokud ho nemůžeme zničit, je třeba ho fatálně oslabit. Ale mnichovská analogie příliš nesedí: Hitler neměl možnost zničit jadernými zbraněmi svět, Putin nemá Hitlerovu světovládnou ideologii ani ekonomický potenciál, reaguje na rozšiřování amerického vlivu ve svém sousedství, chová se bezohledně ale racionálně. Přesto současné americké vedení i oficiální propaganda včetně té naší z Mnichova vycházejí.

Proti Mnichovu stojí karibská krize. Chruščovův Sovětský svaz se v roce 1962 pokusil dorovnat své strategické zaostávání za USA jadernou základnou na Kubě. Stál o ní i Fidel Castro, neboť se obával americké invaze. Pro USA to byl nepřijatelný krok, zvažovaly útok na sovětské lodě či na samotnou Kubu, světu hrozila jaderná katastrofa. Nakonec se Kennedy s Chruščovem dohodli: zatímco Sověti ustoupí od raket na Kubě, Američané upustí od pokusů svrhnout Castra a stáhnou své rakety ze sovětského sousedství v Turecku.

Analogie staví na podobnosti mezi tehdejší Kubou a dnešní Ukrajinou, sovětskou přítomností na Kubě a americkou na Ukrajině i možností eskalace do třetí světové války. Analogie láká tím, že ukazuje na mírové řešení krajně nebezpečného konfliktu mezi velmocemi, které si hluboce nedůvěřovaly. Ovšem obě tehdejší supervelmoci se přes veškerou nedůvěru navzájem považovaly za rovnocenné a vyhýbaly se eskalaci konfliktu. To, že USA dnes nepovažují Rusko za rovnocenného partnera ale pouze za regionální velmoc, je jedním z kořenů ukrajinské tragédie.

Klíčem nakonec může být jiná analogie. Vede nás do roku 1941, kdy nastupující americká světová velmoc hledala způsob, jak se zapojit do války proti Německu. USA se nacházely ve zvláštní situaci. Jako ekonomicky nejsilnější stát světa měly zájem na oslabení a rozložení evropských koloniálních impérií, která bránila jeho ekonomické expanzi, ale rozhodně nestály o jejich nahrazení impériem německým a japonským. Když mezi nimi vypukla válka, USA si zachovaly formální neutralitu, ale ve skutečnosti dodávaly materiál i zbraně Velké Británii a Číně, čímž se stavěly proti Německu a Japonsku.

Američané byli rozděleni mezi neutralisty a intervencionisty. Neutralistické bylo veřejné mínění a část elit, které věřily, že pokud se stará i nová impéria chtějí ničit válkou, Amerika nemá důvod vojensky zasahovat a na jejich oslabení nakonec vydělá. Intervencionisté jako prezident Roosevelt se obávali, že bez přímého amerického zásahu Němci a Japonci zvítězí, což ohrozí i USA. Věděli však, že američtí voliči jsou jednoznačně proti válce. Sám Roosevelt na podzim 1940 obhájil třetí prezidentský mandát svatosvatým slibem, že USA do války nevstoupí. Aby Američany o válce přesvědčil, potřeboval, aby se stalo něco, co by je sjednotilo na straně války. Něco většího než příležitostné střety s německými ponorkami v Atlantiku.

Řešení nakonec přišlo z Pacifiku. Japonsko jako regionální velmoc už více než deset let vojensky rozšiřovalo svoji vlivovou sféru v Číně. Postupovalo zde brutálně jak směrem na sever k SSSR, tak i na jih ke koloniím Francie, Nizozemska a Velké Británie. Jeho expanze byla motivována ideologicky i ekonomicky, neboť na japonských ostrovech chyběly základní průmyslové suroviny. Proto bylo Japonsko životně závislé na USA, jeho těžký průmysl dovážel železný šrot z USA a celá ekonomika stála na americké ropě. USA až do roku 1941 vydělávají na exportech do Japonska a současně podporují japonské nepřátele – evropské kolonialisty i zkorumpovaný a autoritářský Čankajškův režim. Jednají pragmaticky, japonské válečné zločiny na jejich politice nic nemění.

V roce 1941 se však Roosevelt rozhodne zahnat Japonce do kouta ekonomickými sankcemi. Uvalí embargo na americké exporty do Japonska a zmrazí japonská aktiva v USA. Japonsko je odříznuto od klíčových dodávek, pod embargem je i jediný alternativní zdroj ropy v nizozemské Východní Indii. Japonsko se pokouší v létě a na podzim 1941 s USA jednat, ale Američané odpovídají ultimáty a připravují se na japonský útok; bude se politicky hodit. Očekávají ho spíše na Filipínách, i když podle některých revizionistů Roosevelt věděl, že směřuje na Pearl Harbor, a nechal ho proběhnout, aby Ameriku sjednotil. Ať už tomu bylo jakkoliv, když v prosinci 1941 vstupují Američané do války, jejímž hlavním cílem je Německo, Roosevelt může tvrdit, že si válku nevybral a jen se brání. Jeho rok starý předvolební slib se mu po Pearl Harboru nikdo neodváží připomenout.

Jak to souvisí s Ukrajinou? Nabízejí se dvě analogie. Podle první k „Pearl Harboru“ už došlo ruským útokem na Ukrajinu. Bidenova administrativa zdiskreditovaná zpackaným stahováním z Afghánistánu potřebovala tváří tvář čínské hrozbě napravit reputaci doma i mezi znechucenými spojenci. Ukrajina se hodila. Washington a jeho spojenci v Kyjevě vyhrocují situaci. Ukrajinské síly se přesunují k Donbasu a Kyjev ohlašuje integraci Krymu i separatistických republik, Washington odmítá s Ruskem o Ukrajině jednat a současně ujišťuje, že se nebude vojensky angažovat. Tlačí Rusko ke zdi, současně provokuje Putinovo hazardérství, přičemž může počítat s jeho přezíravostí vůči Ukrajině. Ruský útok vrátil USA do pozice nezpochybnitelného lídra Západu. Za své vzaly francouzské plány na strategickou autonomii i ekonomická autonomie Německa, Evropa navzdory obrovským nákladům hraje americkou sankční hru. Na domácí scéně jsou kritici umlčováni obviňováním z absence patriotismu a putinovských sympatií. Pokud Putin na Ukrajině uvázne, jako kdysi Japonci v Číně, americké postavení to jen posílí.

Může být ale hůř a „Pearl Harbor“ teprve přijde. USA a některé státy NATO se vojenskou podporou Ukrajiny blíží bodu zapojení do vojenských operací způsobem, který byl ještě počátkem konfliktu nepředstavitelný. Pokud bezohledného a hazardujícího Putina přitlačí ještě více ke zdi, nelze vyloučit ruský útok na členský stát NATO. Pak hrozí nemyslitelné. Než dospějeme tam, odkud není návratu, vzpomeňme si, že Kennedy během karibské krize odvrátil katastrofu, kterou chystali jeho generálové tím, že dal Chruščovovi možnost důstojného východiska.

Od senilního Bidena nic takového čekat nemůžeme, ale snad mezi těmi, kteří tahají za nitky, nakonec převládne kennedyovský přístup nad rooseveltovským.

Ale jsou to jen analogie.

Petr Drulák, psáno pro iDnes 7. května 2022

Svobodná diskuse k textu přístupna tady.

POKUD CHCETE ZROBIT RADOST SOBĚ I AUTOROVI, POŘIĎTE SI JEHO KNIHY

Kniha Zrnko písku o Čechoslovácích, kteří na pozvání dominikánského diktátora přijeli na počátku druhé světové války na ostrov Hispaňola a vybudovali zde tropický ráj, už vyšla, zatím v neoficiálním, samizdatovém vydání. Koho téma zajímá, může si ji pořídit na E-shopu Knihu chraň, nebo si o ni napsat autorovi: ladislav.vetvicka@centrum.cz