Utěk do Argentyny, Kapitola V.

Tři zastavky osmičku od vojenske spravy k Elektře uběhly rychle. Na zahradě starodavne ostravske pivnice Na společenstvu už seděli alkoholici. Zapadli zme mezi ně. Ostatně ani ja, ani Helmut zme tu nebyli poprve a rozhodně ani naposledy.

„Co fčil budeš robit? Každy den možeš očekavat povolavak, co?“ vyfuknul sem dym na Helmuta, kery vychutnaval posledni řijnove slunko.

„Jebu to, zajedu dodom na Prajzku, zbalim baťoh a za par dnu valim pryč. Nebudu na ty zelene hlavy čekat. Nejsem debil, pyčo.“

„A kam chceš jet? Bude zima, aji kdyby ses schoval v horach, buď tě tam najdu a zavřu, nebo zmrzneš, vole.“

Helmut se na mě podival a šklebil se: „Tobě to možu řict, ale jestli to praskneš, najdu si tě a zabiju pomalym, tryznivym zpusobem, tak jak to enem my socialisti umime. Jedu do Argentyny.“

„Ty vole! Jak by ses tam dostal?“ vyhrknul sem.