Páteční větičky 25.04.2026 - Za co přesně ti mladí, krásní lidé vlastně demonstrují?

před 1 hodinou
Minut čtení: 6

Jiří Weigl, Institut VK: Přestože povolební situace byla zcela jasná – hnutí Babišovo ANO drtivě zvítězilo a se dvěma menšími stranami rychle domluvilo koalici s pohodlnou většinou 108 hlasů ve Sněmovně, rozhodl se prezident Pavel hrát roli silného muže a klást vítězi voleb různé podmínky a vytváření vlády komplikovat. Přitom jeho postup ukázal, že mu nešlo ani tak o věcnou podstatu podmínek, které si stanovil, jako především o jakousi demonstraci síly.

Po designovaném premiérovi vyžadoval řešení jeho podnikatelského střetu zájmů, aby pak byl mezi prvními, který zvolený postup schválil, aniž bylo v té chvíli jasné, zda problém skutečně řeší. Vrcholem však byly obstrukce, které prezident vytvořil při jmenování členů vlády. V jednáních uplatňoval různé výhrady k navrženým osobám, ale nakonec mu nevadilo ani trestní stíhání, ani spolupráce s STB, ale absurdní kompro kýmsi zpravodajsky zfabrikované proti klíčové osobě hnutí Motoristů Filipu Turkovi. V tomto případě prezident Pavel neváhal vykročit za rámec ústavy a odmítl podle ní řádné navrženého kandidáta svévolně jmenovat. Vytvořil tak děsivý precedens a pasoval prezidenta republiky do role toho, kdo vládu nejen jmenuje, ale i sestavuje.

Otevřená ústavní krize nevznikla pouze proto, že premiér Babiš prezidentovu svévoli přijal a posléze mu navrhl jiného kandidáta. Pavel si byl spornosti svého kroku vědom, a proto volal po předložení kompetenční žaloby Ústavnímu soudu, což však premiér neučinil vědom si rizika další možné eroze ústavního pořádku po takovém sporu.

Pavlův svévolný postup zásadně vyhrotil vztahy na politické scéně. Motoristé pochopili prezidentovo chování jako likvidační útok proti sobě a vedou od té doby s Petrem Pavlem otevřenou válku. Prezident, zvyklý zatím pouze na aplaus a ovace, takovou situaci nezvládá, reaguje místy hystericky a nedůstojně, vymezuje se vůči vládě a stává se tak nejviditelnějším vůdcem opozice.

V těchto situacích se jasně ukazuje, že celoživotní voják Pavel, který s praktickou politikou začal až na samém jejím vrcholu, nechápe v demokratických poměrech její obsah a nerozumí smyslu dělby moci. Nerozumí tomu, že ve vrcholné demokratické politice neplatí jako na vojně vztahy nadřízenosti a podřízenosti, že jejím obsahem je diskuse a hledání kompromisu. Nevnímá, že vrcholné orgány státu jsou dělbou moci záměrně oddělené proto, aby se musely dohodnout, že jeden není nadřízen druhému. To je jeho vojenskému uvažování cizí. Problémy a střety vyhrocuje ad absurdum a potom nemůže najít exit bez ztráty tváře. Jako vrchní velitel rozkazuje, ale když zjistí, že nemůže svou vůli prosadit, nehledá kompromis, ale nějakou „vyšší šarži“ (Ústavní soud, demonstrace veřejnosti), která by mu dala za pravdu. To jasně předvedl při nezvládnutí jednání o vládě a předvádí v současném sporu o účast na nadcházejícím summitu NATO v Ankaře.

V této věci paradoxně dlouhodobě dělá všechno, aby se z účasti na této akci diskvalifikoval. Otevřeně doma i v zahraničí kritizuje vládu za její rozpočet na obranu a opakovaně se urážlivě vyjadřuje o americkém prezidentu Trumpovi způsobem, který vyvolal pozornost i v zahraničí a naše diplomacie se od něho musela veřejně distancovat. Přesto Pavel trvá na tom, že do Ankary pojede, a dokonce se v dopise premiérovi, který zveřejnil, jmenuje vedoucím delegace.

Jak by mohl skloubit své názory na vládní obranný rozpočet s jeho obhajobou na summitu a své na odiv stavěné antipatie k Trumpovi využít ve prospěch postavení ČR na tomto vrcholném jednání Aliance, není jasné. Premiér proto jeho účast oprávněně odmítá, ale prezident na ní umanutě trvá, vytváří kolem toho zásadní politický protivládní střet, jehož se účastní opozice a s ní spojená mediální fronta. Je přece vrchní velitel a zastupuje stát na venek, a basta. Je přesvědčen, že za vším stojí Motoristé a není ochoten připustit žádné věcné argumenty.

Politický amatérismus, který se projevuje v tom, že prezident bez politických zkušeností konflikty na politické scéně neurovnává, ale sám vytváří, je vážným rizikem, které náš politický vývoj může dále komplikovat. Do budoucna je potřeba se nad přímou volbou hlavy státu a jejími riziky vážně zamyslet.

Natálie Vachatová pro iDnes: Co je to být dnes proruský? Dnes je proruský každý, kdo nesouhlasí s větrníky, kdo nevidí v Green Dealu spásu přírody a ekologie. Proruský je ten, kdo nesouhlasí s masovou migrací. Takhle se to dnes dělá, ne?

Sleduji to nálepkování, dehonestaci. Vzít člověka, totálně ho těmi nálepkami znevěrohodnit, dehonestovat a oblepit ho tak, že není reálně slyšet, co opravdu říká a o co se zasazuje. Bohužel se jim to docela daří. Na každou věc, kterou o mně řeknou, mám protiargument. Ale je mi úplně k ničemu. Protože když někdo tapetuje titulky několik týdnů v kuse a dává ke jménu Vachatová nálepku, tak už se jí nikdy nezbavím. Za covidu tak byli i renomovaní lékaři označeni za dezinformátory, byli dehonestováni, vláčeni bahnem.

Oznámila jste, že hodláte podnikat právní kroky. Jak široké je plánujete a co si od nich slibujete?

Oba přece víme, že soudní spory se mohou táhnout několik let a nakonec skončit nějakou malou omluvou „vlevo dole“. Nebo žalujete konkrétní lidi a média o peníze? Samozřejmě si uvědomuji, co říkáte. Pro mě to mělo spíš symbolický význam, protože to přesáhlo všechny meze. Bylo to tak nenávistné, bylo to natolik za hranou… Oni si fakt myslí, že si mohou beztrestně dovolit všechno. Že mohou lhát, otáčet fakta. Mluví o demokracii, ale chtěli by ji omezovat. Mluví o svobodě slova, ale nejraději by cenzurovali. Mluví o dezinformacích, ale sami dezinformují. Takže chci, ať nějaký soud řekne, že to dělat nemohou. I kdyby to mělo trvat pár let.

Je mi ale jasné, že to nebude dostatečná satisfakce. Protože jaký dosah mám já a jaký oni? Povleče se to a kdo ví, třeba soud konstatuje, že šlo o názorové médium, a to může psát názory, které se nemusí zakládat na skutečnosti. Přičemž máte poškozené jméno, odráží se to na vás, na dětech, může to mít fatální následky… Dostala jsem se na seznam Myrotvorce, ze kterého bylo několik lidí opravdu zlikvidovaných. A jim je to úplně jedno, humanistům, oni na té nenávisti ještě navíc vydělávali. Takže k vaší otázce – nejde mi o peníze, chtěla bych očistit své jméno. A stejně se mi to nepovede, i kdyby se mi museli omluvit. Protože to by musela probíhat kampaň ve stejné intenzitě a po stejnou dobu, jako když mě dehonestovali. Ale i tak mi to stojí za to.

IDNES: To byl ale obrat. Sotva odeznělo nadšení z výsledků nedávných maďarských voleb, které ovládl proevropský kandidát Péter Magyar, ropovod Družba od tohoto týdne opět zázračně funguje. Předtím byla jižní větev ropovodu, který dopravuje ruskou komoditu na Slovensko a do Maďarska, mimo provoz od konce ledna.

Ruská ropa zase proudí, takže ani Budapešť, ani Bratislava neblokují dvacátý sankční balíček proti Rusku, stejně jako nebrání písemné proceduře, která povede k půjčce ve výši 90 miliard eur pro Ukrajinu.

Jindřich Rajchl: Tak už víme, že Magyar není Orbán. Maďarsko splnilo požadavek Bruselu a odvolalo své veto na půjčku (čti dar) 90 miliard EUR Volodymyrovi Zelenskemu. A 90 miliard tak bude opět na Ukrajině úspěšně rozkradeno.

Ukrajinská pravda: „Slidstvo.Info“ našlo v rodině bývalého oděského vojenského komisaře majetek v hodnotě 50 milionů hřiven.

No tak asi robil hodně přesčasu, ne?

Daniel Urban pro Deník TO: Demonstrace je prezentována jako velký boj za demokracii, svobodu slova a nezávislost médií. Při bližším pohledu ale člověka napadá spíš jiná otázka: za co přesně tito mladí lidé vlastně demonstrují?

Podle dostupných dat totiž Česká televize rozhodně není hlavním zdrojem informací mladé generace. Naopak veřejnoprávní médium tvoří zhruba jen deset procent jejich informační spotřeby. Devadesát procent informací získávají studenti ze soukromých médií, zpravodajských webů, podcastů, YouTube, sociálních sítí a dalších nezávislých platforem.

Jinými slovy: za instituci, kterou sami téměř nesledují, jsou ochotni vyjít do ulic a bojovat s výrazem obránců civilizace před pádem do barbarství.

To už samo o sobě působí poněkud komicky.

Ještě komičtější je ovšem praktická stránka celé věci. Kdyby totiž tito revolucionáři museli demonstrovat skutečně ve svém volném čase, tedy například odpoledne, večer, nebo snad dokonce o víkendu, účast by pravděpodobně připomínala spíš komorní seminář než masové občanské povstání.

Jenže pokud je demonstrace elegantně započítána místo školní docházky, náhle se z boje za veřejnoprávní televizi stává velmi atraktivní forma občanské angažovanosti. Transparent do ruky, selfie na Instagram, pár hesel o demokracii a místo přednášky volné dopoledne v centru Prahy.

Taková obrana svobody se samozřejmě dělá výrazně lépe.

Proto je legitimní se ptát, zda za těmito demonstracemi skutečně stojí spontánní studentská láska k České televizi, nebo spíš dobře organizovaná snaha jejich profesorů, děkanů a akademických funkcionářů, kteří velmi dobře vědí, kde se dnes rozdává mediální vliv a společenské body.

Protože upřímně: představa, že dvacetiletý student pravidelně sleduje Události, analyzuje rozpočet Kavčích hor a z čistého idealismu bojuje za koncesionářské poplatky, patří spíš do žánru politické fantasy.

Mnohem pravděpodobnější je jiný scénář. Akademické elity se rády staví do role strážců demokracie, rády se fotografují na správné straně barikády a ještě raději pomáhají tomu mediálnímu a politickému okruhu, který jim dlouhodobě poskytuje prostor, legitimitu a veřejnou ochranu.