Speciální "Větičky": A tak jsem se dozvěděl, že jestli budu rozvíjet velkou vzdělávací firmu, tak mne určitě přejede auto…
- Větva
- před 1 dnem
- Minut čtení: 5
Celé Staroměstské náměstí bylo poseto žáky Davida Grubera. Je tomu přesně 35 let.
Jak tak sleduji, jak se v poslední době poměrně často plní Staroměstské náměstí příznivci těch či oněch, vybavuje se mi i kulaté výročí pětatřicet let od setkání, na které byli pozváni všichni žáci mých kurzů soft skills z let 1983 až 1990. Kurzy bývaly delší než dnes, celotýdenní nebo čtyřdenní; kratší jen výjimečně. Pod krycím názvem „rychločtení“ se předkládaly zájemcům komplexně všechny podstatné soft skills neboli – česky přesněji – techniky duševní práce. Žáků bylo tehdy na 1600, u mě pečlivě evidovaných.
V nové době svobody a naděje rozkvětu roku 1990 vznikla myšlenka, že by se jich co nejvíce sešlo v jednom místě a čase. I nechal jsem rozeslat oznámení o Setkání žáků. Dnes obecně na takovou něčí hromadnou nabídku aktivně reaguje cca jedno procento oslovených. Tehdy jich vstřícně aktivně reagovala většina. A více než polovina se rozhodla přijet. Akce s mojí přátelskou přednáškou se konala v sále jednoho z tehdejších ministerstev na adrese Pařížská 4. Přes maximální tlačenici se do sálu vešly jen asi čtyři stovky lidí. Zbylí zůstali přede dveřmi. Jenže – byla krásná májová sobota, a tak lidé z celé země vzali při té příležitosti do centra Prahy i rodinu, známé, přátele a zejména hodně kolegů z firem a institucí, kde jsem těch sedm let byl pozýván školit. Když odhadneme, že každý z těch cca osmi set přibyvších si vzal s sebou v průměru deset svých lidí, tak to vychází na pěkné číslo. No a ti všichni postávali před desátou hodinou v onu sobotu právě na prosluněném Staroměstském náměstí. Osmi tisíci lidmi, pravda, není toto starobylé náměstí zaplněno hlava na hlavě. Ale poseto – to ano. Poseto místo vedle místa – to je ten správný výraz.
Procházel jsem kolem půl desáté na svou přednášku náměstím od vyústění Celetné ulice směrem do začátku Pařížské ulice. Sotva jsem přátelsky domával na první hlouček fandů hned zkraje náměstí (všichni z něj se ke mně nadšeně hlásili), už se těsně za ním objevil druhý hlouček a situace se opakovala. A tak pořád dále. Fascinovalo mne to – hloučky se navzájem neznají, ale všichni znají mne, já jsem pojítko. Kdyby se tehdy zdravilo smeknutím klobouku a kdybych tehdy nějaký býval měl, tak bych jej sejmul hned v Celetné a nasadil až v Pařížské.
Co tam ty nadšené davy přivedlo? Možná neškodí – zejména pro mladší a střední generaci – pár souvislostí:
Témata mých kurzů byla u nás nová, profese (lektor osobního rozvoje, kouč, konzultant, poradce apod.), způsob a rozvrh výuky také novátorský. Na svou profesi jsem měl vysoké nároky – vzdělání špičkové v matematice, fyzice a přírodních vědách, ale i v češtině - celkově aspoň stonásobně kvalitnější než u nejlepších z dvojkařů, pětsetkrát kvalitnější než u nějakého pozdějšího kolegy, který ani nemíval na školách vyznamenání nebo červený diplom. Tedy – stokrát menší pravděpodobnost, že žákům řeknu něco špatně, oproti lektorům-dvojkařům. To žáci přece na učiteli ocení.
V osobnostní rovině občanská spořádanost (nikdy za 18 let školní docházky jsem neopsal, nikdy nepřišel pozdě, nikdy nevyrušil při výkladu učitele atp.). Suma sumárum - díky samostatnému studiu a kreativitě- v maturitním věku dosažená vzdělanost de facto deseti doktorátů, v promočním věku de facto docentura, v osmadvaceti letech de facto profesura. Ale ne ta oficiální, nýbrž latentní, protože mi normalizační totalita dala celoživotní zákaz studovat jakoukoliv univerzitu. Stále mi přátelé opakují, že taková latentní profesura je i dnes cennější než ta oficiální de iure.Doložitelné to moje de facto vzdělání naštěstí je, včetně mých originálních poznatků z komplexního kurzu nazvaného rychločtení, na které ti „slavní“ Američané a Britové přišli až o řadu let později, v poněkud dojmologické podobě, ale nechali si za ně dát několik Nobelových cen za (behaviorální) ekonomii. Plus jeden šlechtický titul od anglické královny. Holt – neměli na rozdíl ode mne zákaz vědecky pracovat a publikovat ve vědeckých časopisech.
Suma sumárum toto vše vyvolávalo v mých žácích pocit jakéhosi úžasného vzdělávacího transu během kurzů. Brali jsme to v učebně radikálně – citovali problémy nejvýznačnějších zahraničních celebrit (převážně amerických), citovali místa v jejich bestsellerech, kde bývali u podstatných problémů osobního rozvoje, komunikace, emocí váhající a bezradní. Svižně jsem žákům vždy odkryl příslušnou svou autorskou multimetodu psychovzorec) – a vzápětí oni už tu světovou celebritu překonávali. Věděli si rady, znali řešení. Mívali pocit jako Kolumbovi muži poprvé v Americe, jak Edmund Hillary poprvé na vrcholu Mount Everestu…
Vypadalo to – tehdy v tom devadesátém – že se naše země brzy reálně stane mozkovou světa, že znásobí tu nejužitečnější vzdělanost řady svých obyvatel, umožní rozkvět tvůrčího myšlení, vynálezectví, zlepšovatelství, ekonomickou rychlost toho všeho… Že naše země postupně na licencích po celém světě (kurz je totiž autorské dílo) v oblasti vzdělávání a pomůcek získá ne stamiliardy dolarů, ale sumy ještě o řád vyšší…
Jenže…
Jenže to jsme ještě netušili, že kolektivní Západ (KoZa) vedený Spojenými státy nás nepřijal do své náruče kvůli přátelské pomoci. Ani kvůli win-win spolupráci, tedy kvůli tomu, že na našem rozvoji my a také on sám pekelně vyděláme. Ale že to byl přístup win-lose. Tedy maximálně potlačit to dobré světové české, nahradit to zaostalým šmejdem jejich provenience – a hlavě přesměrovat penězovody za vzdělávání v této a podobných oblastech co nejvíce k sobě. Teď už to víme z řady oborů – cukrovary, voda, motorky, hutě, jaderná výroba, sklo a porcelán, nejlevnější elektřina, oficiální školství…
A tak jsem se za necelé čtyři roky po tom Setkání dozvěděl, že jestli budu rozvíjet velkou vzdělávací firmu, tak mne určitě přejede auto…
Hrozitele nebylo za co chytit, udělali to samozřejmě nenápadně a diskrétně… No jo – tehdy přes veškerou mou uctivost a citační kázeň vůči západním kolegům stále více lidí u nás nezávisle docházelo k nezvratnému závěru, že celé jejich („slavné“ a hlavně příšerně drahé) know-how je mým multimetodickým systémovým věděním posíláno do muzea, na smetiště dějin. Mám to zaevidováno ve spoustě dopisů žáků a čtenářů (tehdy papírových), kvůli kterým mi nestačila běžná poštovní schránka, ale musel jsem si zřídit na poště objemný P. O. Box.
V obraně proti pseudokonkurentům mi nepomohli žádní naši úředníci, žádní soudci, žádní političtí představitelé nebo jiní mocní, kteří to mohli účinně udělat třeba na mezinárodní diplomatické úrovni. Nanejvýš mi poklepali na rameno, uklonili se – a nic dále.
Co teď? Moje děti byly tehdy při té likvidační hrozbě malé, nejmladší měla sotva dva roky…Takže – moje velká vzdělávací firma nevznikla, nebyla a není. Ale zvládl jsem tu záležitost bez zrazení sebe sama, bez „ztráty kytičky“. Vysávání naší země Západem jsem však zabránit nemohl.
Ale v malém grubrovské multimetodické vzdělávání pořád funguje.
Váš vstup mezi vzdělanostní elitu – v moderní videoformě - je možný například zde:https://www.kurzyproradost.cz/.../rychlocteni-davida...
nebo
Klasické knihy se pořád prodávají – a dvě hlavní, „Rychločtení plus“ a „Zlatá kniha komunikace“ mají každá přes tři sta tisíc prodejů.
Podrobnější nezávislý blog (tedy - série pěti blogů), jak to celé bylo, začíná zde: https://blog.idnes.cz/.../tricet-let-ceskeho-rychlocteni... Nezávislá expertíza špičkového univerzitního profesora psychologie o užitečnosti mé práce, objevů a o mém autorství je zde:
A zanedlouho – dvacátého května – mám zase, jak už je zvykem více než 42 let – docházkový kurz rychločtení pro veřejnost v Praze. Tentokrát u vzdělávací agentury Vox na Senovážném náměstí.
Naděje na českou mozkovnu světa tedy pořád trvá…
----------------------------------------------------
"Bůh žehnej dílu našemu"
Ladik
