Zítra je taky den
(Rudolf Havlík)
Náš svět se změnil. Rapidně a nenávratně. Celá planeta je násilím předělávána na místo, které musí umět používat i ten největší blbeček. A protože jich je bohužel na planetě extrémní množství a téměř všichni si můžou dnes dovolit cestovat, je třeba jim vysvětlit, co mají dělat, protože by si to bez upozornění patrně neuvědomili. Držte se za jízdy zábradlí. Koho by to napadlo, že? Další vlak přijede za tři minuty dvacet vteřin. Pozor schody. Vypněte si své mobilní telefony. Nemluvte za jízdy s řidičem. Uzavřete pojištění domácnosti. Kupte si sedm balení a dostanete jich ještě pět navíc zdarma, protože to nemůžeme prodat, jelikož je to humus, ale vy si to rádi za pár šupů koupíte, ne?
Svět je skrz naskrz prošpikovaný doporučeními, upozorněními a varováními, jako gigantický špíz, protože už jsme tak moc pohodlní, že nám nedochází ani triviální záležitosti, a jsme tak hloupí, že dokážeme udělat sebevětší nesmysl, a tak chytří, že se zvládneme soudit i kvůli vlastní debilitě.
Svět začíná být všude stejný. V Číně hrají v rádiích hudbu, která zní naprosto stejně otřesně jako písně, které hrají v Egyptě, v České republice, Německu, kdekoli chcete, patrně i na Islandu. Refrén do dvaceti vteřin. Tyhle hudební příšery jsou prokládány stejně dlouhými reklamami a moderátoři mají všude stejně idiotský přednes s přehnanou dikcí a otravnou žoviálností.
V KFC se lidé ládují jídlem, co není jídlo, a z jedné porce, kterou si vezmete s sebou domů, dokážete vyprodukovat plný koš plastových a papírových odpadků, převyšujících stokrát hodnotu „potravin“ v nich zabalených. Recyklujeme odpad. Jak v plastech, tak v jídle. Ale recyklujeme jen, když se nám chce. Když se nám nechce, dokážeme si obhájit plastový odpad, který potřebujeme k tomu, abychom mohli žít, vždyť přece jak bychom si asi odnesli domů naši oblíbenou vietnamskou polévku? Za okny nákupních galerií zuří finální slevy. Stejné značky jsou tady v Číně a v Londýně. Jen tady se víc prodávají. V Číně, v zemi, která stále porušuje lidská práva, a všichni děláme, že je nám to jedno. Vlády jí podlézají a firmy se mohou přetrhnout, aby tady mohly prodávat, a obyčejným lidem to sice někde vadí a vyvěšují tibetské vlajky, ale na sobě mají velmi často oblečení z těch firem, kterým to nevadí, a chodí se najíst do restaurací, které jsou v Číně také, a navíc, ta legrační sobecká zrcátka, která neustále nosíme v ruce a kterými se neustále fotíme, abychom si dokázali, že stojíme za to, se vyrábějí také tady. Člověk, který by chtěl být doopravdy důsledný ve svých názorech, by nic z toho dělat nemohl. Jenže takový je svět. Není černobílý a nikdy nebude a všichni jsme pokrytci, protože jinak by tahle planeta nebyla tam, kde je.
Lidé tady v Číně studují barevné letáky a hledají tu nejlepší nabídku. Jsou stejní jako my. Kulturní rozdíly se mažou závratnou rychlostí. Stejná auta, stejné oblečení, stejné jídlo, stejné bankovní lži, totožná ztráta morálních hodnot a likvidace tradic.
Zkonzumovali jsme veškerou volbu a jsme líní něco dělat jinak, než je obvyklé, protože to už není potřeba. Všechno máme. Sice na splátky, ale dostupné. Naše vládní systémy vymýšlejí stále více sofistikované systémy, jak utratit naše peníze, které jsme si ještě ani nevydělali. Mají plán na to, jak z nás dostat celou naši výplatu tak, abychom museli zase pracovat a neměli moc času na přemýšlení, a když už je potřeba, abychom byli více manipulovatelní. Chřipka! Všichni zemřete. Pojďte se očkovat. Je třeba zvýšit výdaje v oblasti… Je třeba najít legislativu problematických problémů! Je třeba zvýšit pracovní úsilí. Pracujte, kupujte, seďte doma, a hlavně nepřemýšlejte.
Buďte rádi za to, co máte, protože na druhé straně světa žijí lidé jako prašiví psi. My vás ochráníme. Orwell by měl radost. Nebo spíš neměl.
