Hotelik a tramvajka č. 5, Kapitola X.

Chvilu sem myslel, že Helmuta nebudu mět rad. Však to byl on, kery mě vmanypuloval do problemu s butama a Prajzakama, vmanypuloval mě do utěku do Dělohova a nakonec mě přivedl k trestnimu stihani. Ale ja sem tolerantni člověk. Vim, že to Helmut nemyslel osobně. Vim, že mi nechtěl uškodit. Bo kdyby chtěl, to bysem poznal, ni? Bo nesu žaden cyp.

A tak zme už dalši den po rozsudku seděli v Porubě na Smyčce. Porubska smyčka, to je taky konec světa. Už to neni město, ale už to neni skoro ani vesnica. Po pravdě řečene, je to uplna řyť. Nic tam neni. Kromě jedne fajne sauny, sokolovny a vinoteky, kera prodava pančovane moldavske vina, tam scypnul pes.

Překvapivě, pravě na tomto mistě konči všecky porubske tramvajky. Ale to neni všecko. Kromě teho, že tu všecky tramvajky konči, tak tu zaroveň jedna začina. Legendarni trať tramvajky čislo pět začina pravě tady. Je to jednokolejka, dluha necelych deset kilaku, kera začina na Smyčce a konči v naproste dupě v podhuři Oderskych vrchu.

Mnoho Ostravaku dodneška netuši, jaku rarytu a skvost maju přimo pod rypakem. Ale to už je taka lidska přirozenost. Člověk si nikdy nevaži teho, co ma. Ale pokažde bude pyskovat a vyskakovat, aby měl to, co ma sused, přitom vubec netuši, že už davno ma cosik lepšiho. Ale tak to na světě prostě chodi, to už znate.

Helmut mě pozval do Sokolovny pravě na Smyčku. V te době tam furt čepovali litovelsku dvanactku za štyry dvacet, i když kvalita šla do dupy. Tak to bylo po převratu skoro ze všeckym.

Seděli zme v Sokolovně, litovelska dvanactka byla tepla, neměla řiz a byla hnusna. Servirka byla tež hnusna, neměla řiz a měli zme podezřeni, že je tepla. Tuž co chcete robit v takem podniku? Zaplatili zme, vylezli před barak a v rezave zatačce pravě zarachotila tramvajka čislo pět, připravena k odjezdu do divočiny.

Podivali zme se na sebe a nebylo třeba slov. Obvykle neběhame. Běh neni dustojny dospěleho muže. Ale v tomto okamžiku se prostě naše hnaty rozeběhly a za chvilku zme už seděli kusek za řidičem.

Su věci, kere su magnetycke. Tramvajka čislo 5 k nim patřila. Puvodně to byla jednokolejna vlakova trať, kera začinala ve stanici Schönbrunn, později nelogicky nazvane Svinov a kolmo ku trati cisařa Ferdynanda se napojovala do udoli řeky Porubky. Pote, co stary Klema rozhodnul o přeměně vesnice Poruba ve velkoměsto Poruba kvuliva ubytovani statisicu haviřu a huťařu, byla zrušena vlakova linka, ale stavajici trať byla aspoň převedena na tramvajovu linku. Ve dvuch mistach, ve Vřesině a ve Lhotě byly zrobene paralelni koleje, aby se tramvajky mohly křižovat. Všecko fungovalo až do okamžiku, kdy na křižovani ve Vřesině jeden mlady synek zrobil chybu a na trať se vydal dřiv. O par set metru dal se tak na jednokolejne trati čelně střetly dvě tramvajky plne lidi. Na mistě zustalo par mrtvych, desitky zmrzačenych a par zraněnych tak blbě, že se od te doby boji nejenom sednut do tramvajky, ale aji vylezt na ulicu.

Ale to mělo přijit až za vic jak deset roku později.

My zme trať tramvajky čislo pět znali z uplně jineho uhla pohledu. Na trati furt jezdivaly stare dřevěne tramvajky, takže se dalo viset ze dvěři a čumět na okolo stojici jeleny. Tramvajka měla dva vuzky, ale obvykle vzadu nikdo nejezdil, všeci nasedali dopředu, takže se tam vzadu dalo v klidu věnovat erotyckym hratkam, když se jezdivalo ze zabav a koncertu. Vypada to sice jako taka blbost, ale nam to připadalo jako velice vyrazna přidana hodnota teto tramvajky. Navic v zimnich měsicach, kdy kosa v zadnim vuzku byla nehorazna, v přednim tež, se často stavalo, že nas šofer nechal přisednut ku němu do kabiny, bo ta jedina byvala eletrycky vyhřivana. Byvaly to neuvěřitelne sceneryje. Šofer jednu ruku držel madlo, šlapal na eletryku a druhu ruku se zaobiral babu, keru zme mu poskytli. Zaroveň v jeho kukani byly dalši štyry osoby věnujici se podobnym radosťam života. A před nama nasvicena, ubihajici horska trať, z kere uskakovaly srnky a kralici.

Neskutečne panoptykum.

A tak protože ma člověk v podvědomi asi furt zažitky let minulych, neočekavaně zme se rozběhli, což obvykle nerobime a těsně před zavřenim dveři zme se narvali do tramvajky čislo pět směr Kyjovice – Budišovice. Vesnice po cestě nas nezajimaly, zajimala nas knajpa na konečne stanici, zvana Hotelik.

Teda ne že by po cestě nebyly zajimave objekty. Už ve stanici Vřesina zme mohli vystupit, bo ve zname kolme zatačce osazene čočkovitym zrcadlem byvala super knajpa Na rožku, vyhlašena fajnym pivem a specifickyma pečenyma tvarglama. Nebo o dvě zastavky dal se dalo vystupit a vylezt na kopec do Dolni Lhoty na fajne pivko s kulečnikem, to same se dalo zrobit na protějšim kopcu vesnice Čavisov.

Každa vesnica přitom měla specificku historyju. Třeba Čavisov byl štyrykrat osvobozeny. Na podzim roku třicet osum ho osvobodil Wermacht od te česke soldatesky. Koncem dubna pětaštyrycateho přitahla Ruda armada a vesnicu osvobodila podruhe, tentokrat od Wermachta. Ruda armada se ale v noci ožrala s mistnima občanama a to takym zpusobem, že když brzo rano Wermacht provedl protiutok, cela Ruda armada byla mrtva už před utokem. Osvobozeni Wermachtem ovšem netrvalo dluho, bo rudi synci už v te době měli drtivu převahu a tak po kratkem ostřelovani vesnice navečer osvobodili Čavisov počtvrte. Zbytek čavisovskych občanu, keři přežili bombardovani aji ožiračku s rudyma, byl šťasten, bo mohl začat opravu svoji vesnice, kera byla po štyrech osvobozenich totalně rozmlacena. Do dneška maju mistni občani ve sklepach svojich domu zazděne nevybuchle dělostřelecke granaty a nepojizdne obrněne vozy Wermachta.

Ale to ještě nebyl duvod, abyzme šmatlali do čavisovskeho kopca jak ovce. Čemu byzme to robili, když se dalo dojet tramvajku až na konečnu a zalezt do knajpy, kera je dneska bohužel zborcena a zničena? Tenkrat zme ju znali pod nazvem Vlasta a končivali tam všeci lenivi kotlikaři, kerym se nechtělo jezdit kajsik do Beskyd nebo Jesenika. Tady stačilo dojet tramvajku, a přesto se člověk připadal jak v drsne přirodě moravskych a slezskych hor.

Po vynucenem uniku z ostravskych hospod zme sice mohli chodit třeba na Slezsku, kde nas zatim nikdo neznal, ale take jednoduche to nebylo.

Helmut totiž už jakusik dobu využival svojeho kuzla oblbovat lidi k temu, že jim namluvil jakukoliv cypovinu. Ale ne vždycky se to podařilo. Takže bohužel došlo k připadum, kdy raz v rockovem klubu Žalak vysvětloval hostujicim karatystum z Brna, že ho na misi sovětske armady v Afganystanu trefila střepina do dupy a ukazoval jim, kde mu šrapnel rozerval řyť. Karatysti ale nebyli uplně blbi, rozeznali valečnu ranu od obyčejneho humarojda a chtěli se rvat. Tuž nakonec Helmut ležel na zemi a dostaval do pysku, ja sem zebral jedneho mladeho karatystu, zakleknul ho a slibil jim, že za každu ranu Helmutovi dostane ten mlady rany dvě.

Pomohlo to enem častečně. Dostal sem po držce tež.

Helmimu zpucovali pysk, ale propustili ho aspoň bez zlamanych kosti. A to se musi ohodnotit jako pozityvni vysledek. Ale jinak nic moc, bo nam v Žalaku už nechtěli potom nalivat, že pry zme ten konflikt zpusobili my.

Jindy zme zas vešli do kulturniho domu Hlubina zrovna v okamžiku, kdy haviřum skončila šichta a všeci seděli u stola vysušeni, těšici se na prvni pivo. Helmut zamiřil k největšimu haviřovi, keremu pravě na stole přistalo pivo s nadhernu, načechranu pěnu. Svoju chlupatu nohu mu postavil na židlu a povida mu: „Dam ti hadanku pyčo, schvalně jestli si chytry a poznaš co to je!“ a s těmito slovy hrabnul haviřovi do piva a celu pěnu si kypnul na chlupatu nohu.

Hospoda ztichla tak, že by se napěti aji se zahulenym vzduchem daly krajat. Na haviřovi bylo vidět, že do vystartovani mu zbyva sekunda. Maximalně dvě.

Ticho prořiznul Helmut: „Prohrals a tym padem je pivo moje. To, co tu vidiš, je totiž pěna na holeni, chapeš?“ Haviř, ani jeho kamoši očividně nechapali. Helmut chňapnul pivo a na tři hlty ho vypil. Cela knajpa čekala, jaky trest za to přijde, když z rohu se ozvalo:

„Jo takhle! To je jako slovni hřička! On nemyslel pěnu na holeni, on myslel pěnu na holeni!“ Ten chlop v rohu nas zachranil. Asi to byl štajger, že byl taky chytry. Někteři haviři se začali smat, bo tež pochopili, jini se smali, bo sice nepochopili, ale smali se, bo nechtěli byt za hňupy, keři nepochopili. Takže držky zme si sice zachranili, ale už zme tam raději nechodili, bo ten největši haviř se moc nesmal.

Takych přihod přibyvalo a proto nebylo moc hospod, kde by nas neznali a kde by bylo bezpečne chodit bez teho, aniž byzme dostali po držce, chtěli nas zkasirovat anebo aniž nas chtěli odvažat na zachytku.

V tomto ohledu byly hospody na konečne tramvajky v Kyjovicach zatim bezpečne.

V tramvajce čislo pět byly plno zajimavych, malych plagatečku s reklamu na videodyskoteku v restauraci Hotelik, na konečne stanici tramvajky čislo pět. To nas nabudilo k temu, že zme se rozhodli cestovat až taku dalku.

Věděli zme, že na koncu tramvajky čislo pět su enem dva podniky. Hospoda U Vlasty. Tam byl fajny kulec, pivko a pohodovi lidi. A pak o pět set metru dal Hotelik. Blbe pivko, blbi lidi a blbe akce. Navic v hrozne ďuře, zablacene a špinave, schovane za lesem. Asi proto se Hotelik stal popularnim.

Helmut s držku opuchlu ještě ze včerejška po setkani s brněnskyma karatystama vstupil do Hotelika. Knajpa ztichla. Jako obvykle v těchto končinach, když mistni lopaty viděli vstupit cizinca.

Bohužel, žadna videodyskoteka se nekonala. Kromě starych vesnickych dědku sedělo v kutku enem asi pět divnych chlopu, čuměli na obrazovku tehdejši klasicke uhlopřičky cca 66 cm a sledovali jakysik kung-fu film z produkce Bollywoodu, indycke provenyjence s jakymsik šikomookym rambem.

Hrdinu těhto kung-fu prasaren byl jakysik svalnaty, šikmooky Ind, kery nam silně připominal jedneho cygana z Žalaka.

Ovšem to nebylo podstatne. Nejduležitějši osobu v knajpě byla postavička, mistnima synkama oslovovana nazvem Bruslak. Přesně to ku němu sedělo. Bruslak se mu řikalo, bo tež uměl kung-fu, takže každy den ke komusik přibruslil a kopnul ho do hlavy tajak Bruce Lee. Proto Bruslak. Aji dneska nacvičoval ty svoje otočky a kopy, přimo v pruběhu filmu přesně tak, jak to pravě viděl na obrazovce.

Když se dostal do stavu, kdy si nebyl uplně jisty přesnym provedenim svoji akce, přikazal servirce stopnut televizu, dva jeho pohunci se postavili, přešli k vedlejšimu stolku s mistnim chlopem zvanym Chuj. Chuj byl mistni mišany cygan, mohl mět tak šedesat roku na krku a šest promile v krvi. Možna pravě fakt, že byl cygan, v Bruslakovi probudil touhu třisknut se do něho, bo mu možna připominal oběti teho svalnateho Inda z obrazovky.

„Zvedněte mi teho chuja,“ přikazal synkum.

Jeho gorily zvedly teho ubožaka. Samostatně by Chuj stat nemohl, bo byl ožraly jak cyp. Bruslak to ale neřešil. Zrobil otočku a přesnym kopem trefil Chuja do hlavy. Chuj se vybulil na zem jak pytel plny zhnilych kobzoli. Jak už to ovšem u tak ožralych lidi chodi, Chujovi se nic nestalo. Možna enem upadnul do hlubšiho spanku, to bylo všecko.

Ale bylo mu to jedno. Ležel v rohu Hotelika a kromě špinavych čoklu se ho nikdo nevšimal. Synci z Budišovic se už davno zaměřovali na pokračovani filma. Chuj mohl davno v pohodě odejit. Nezrobil to, bo spal. Jeho chyba. Tuž litujte pak takeho cypa.

„Poď sem, to bylo dobre, to musim vyzkušat,“ ozval se zas po par minutach Bruslak pote, co zhlednul dalši zajimavy uder v indyckem filmu.

„Už ho netrap, je skoro mrtvy, museli byzme ti ho přibit ku dveřam, ať nespadne,“ protestovaly Bruslakovy gorily.

„Neumi se branit, tak musi dostat po držce. Tak to plati v osobnim aji v mezinarodnim životě,“ prohodil sem směrem k Bruslakovi.

„Spravně, takeho trenovacihio panaka musime využit, to je nadherny cil,“ suhlasil se mnu Bruslak, u kereho sem stupnul v ceně.

Aniž by čekal, co odpovim, otočil se na Chuja a řika mu – fčil zažiješ bitvu u Termopyl.

Jeb mu po pysku. Třisk! Flak z druhe strany. Bylo to hrozne. Kdyby Havel viděl na vlastni očiska, co svoju humanytarni amnestyju zpusobil, kolik lidi skončilo dokaličenych, bab znasilněnych a baraku vyčorovanych, tak by se možna aji styděl. Ale možna ani ne. Oni ti humanysti nikdy nehledi, jake bude mět jejich činnost nasledky pro člověka. Duležite je, aby si to mohli mravně zduvodnit sami pro sebe a aby se pak mohli ohaňat pokrokem pro lidstvo. Jednotlivy člověk pro ně neni duležity.

Dopili zme pivko a klidili se, bo situace v Hoteliku nevypadala bezpečně a obavali zme se, že až Chuj už nebude schopen hrat terč, mohli byzme se terčem amnestovaneho Bruslaka stat my. A to zme nechtěli, skončit tajak Chuj. Je třeba řict, že Chuja zme potem už nikdy a nikde neviděli…

Bruslaka bohužel ja.

Z Hotelika zme se doplazili na zastavku pětky, kera nas měla odvezt zpatky do civilizace. Nikdo tam nebyl. Kdo by tam tež byl, když tam lidi nežili? Po čtvrt hodině se ozval hluk a na stanicu dorazila uderna jednotka gestapaku, čerstvě propuštěnych z kriminalu z Bruslakem v čele.

Bylo jasne, že bude problem, pokud cosik nezrobime. Byli zme pro ně jedinym měkkym cilem široko daleko. Vydal sem se vstřic Bruslakovi, postavil sem se mu dvacet cenťaku před gzycht a povidam mu: „Vypadaš jak buzerant, pyčo. Maš cygaro?“

Helmut, aji Bruslakova ochranka ztuhla překvapenim.

„Zabij ho, zmrda!“ ozvalo se ze strany jeho gestapa.

Bruslak zvednul ruku: „Nechte ho byt, šulini, nevite, o koho ide. Podivejte se na teho jeho kamoša, ten ma pysk otekly tak, jak mivaju enem bojovnici.“

Všeci z te partyje se okolo nas postavili a řvali – zabij zmrda! Bruslak jemně pokynul ruku a povida: „Dost. Řek sem, že to su moji lidi. Nic se jim nestane!“

Vytahnul krabičku bulharskych klejek, nabidnul mi a sam mi připalil. Otočil se k Helmutovi, kery se klepal tři metry od nas a nebyl schopny zrobit krok: „Kdybyste nebyli taci statečni chlopi, rozjebal bysem vas na sračky. Ale važim si vaši roboty, synci, at už robite pro jakukoliv armadu.“

Byli zme pod Bruslakovu ochranu z Kyjovic až ku Slovanu a nadherně zme si popovidali o tlustych stěnach středověkeho hradu Mirov…

* * *