Poslušně hlasim, že mě jebla kuželkova gula do hlavy, Kapitola IV.

„Sedněte se na židlu vedle a vyčkejte rozhodnuti,“ zasyčel na tu divnu osobu plukovnik a jeho červeně natekle očka se obratila na mě: „A vy co? Mate cosik k doplněni vašeho protokola, ať to možeme dneska uzavřet?“ Nadechnul sem se: „Nemam tu nic tak zavažneho tajak kolega, takže sudruhu plukovniku, myslim, že by tu snad neměly byt překažky, kere by branily mojimu odvodu.“

„Tak to rad slyšim, bo už sem dneska měl pocit, že mě cyp střeli. Tolik lemplu v jednom dňu sem snad nezažil,“ procedil mezi zubama plukovnik.

„Snad enem taka technycka drobnost, sudruhu plukovniku, asi by bylo dobre uvest do mojeho protokola, že mivam psychicke potiže a epileptycke zachvaty, bo mě v mladi jebla gula do hlavy a proto mi vubec nebude vadit zařazeni mezi utočne jednotky prvniho bojoveho sledu. Chtěl bych bojovat na střednim useku fronty v prostoru München-Nürnberg!“ prohlasil sem s naprosto odhodlanym vyrazem, z kereho bylo jednoznačne, že se těšim na službu v zapadnim okruhu proti revanšistovi z Německe spolkove republiky.

Do plukovnika jak kdyby blesk vjel: „Cože vas to jeblooo? Jaka gula, kurva? Mě snad dneska jebne tež! Ale z vas!“

„Poslušně hlasim, sudruhu plukovniku, že když mi bylo pět roku, tak mě udeřila kuželkova gula do hlavy a od te doby mam nesnesitelne potiže,“ snažil sem se vložit do odpovědi veškeru tragiku dane zaležitosti a smutek, z jakeho každemu muselo byt jasne, jak to musi bolet, když člověka jebne do hlavy kuželkova gula.

„Jaka kuželkova gula, chlape? To mi chcete namluvit, že ste ležel na kuželkove draze?“ sipal rudy plukovnik.

„Nikoliv, sudruhu plukovniku, jednalo se o ruske kuželky. To su ty kuželky jak je gula zavěšena na tym řetazku. Byla to nehoda. Mate snad cosik proti ruskym kuželkam? Nebo snad se stavite negatyvně vuči vstupu sovětskych vojsk?“

Z lavice za mnu se ozyval tichy smich.

Plukovnik zalapal po dechu. Obviněni z negatyvniho vztahu ke vstupu vojsk do Československa mohlo mět negatyvni vliv na jeho karyjeru. Vsadim se, že cosik takeho od osumašedesateho neslyšel.

„Mate na to doklady, sudruhu?“ zašeptala ta zelena hlava. Plukovnik sice reagoval vztekle, ale ja sem věděl, že na rozdil od mojeho kolegy už sem na koňu ja.

„Přirozeně, tady je protokol Veřejne bezpečnosti o nešťastne udalosti, kdy jsem byl v zapalu hry v rekreačnim středisku dolu Hlubina, kusek od restaurace Charbulak v katastru obce Gruň udeřen vojinem zakladni služby, toho času legalně mimo kasarna na povoleni k opuštěni ubytovaciho prostoru, kouli do zatylku. Nejednalo se o umysl a nebyl za to soudně stihany. Tady je lekařske vyšetřeni z chirurgie ve Frydku – Mistku a tady su každoročni posudkove zpravy o depresivnich stavech a zachvatach, kere se mě zmocňuju pokažde, když vidim jakehosik zeleneho idyjota, jak drži v ruce cosik, co připomina zbraň, keru by mi mohl ubližit. Raz sem bezduvodně zmlatil na ulici přislušnika vojenske policie, bo sem měl vidiny, že se mě chysta omamit a propašovat do kapitalistycke ciziny, kde by na mě s pravděpodobnosti hraničici s jistotu konali nedovolene lekařske pokusy, tak jak to je u tych německych zrud ze zapadniho Německa zvykem! U sudu jsem byl osvobozeny pro nepřičetnost.“

„Ukažte mi to,“ prohlasil rezignovaně plukovnik a zebral hromadu papiru z mojich pracek. „A sedněte se tady vedle sudruha. Posudime to. Dalši!!!“ Zařval na vychrtleho synka kery se třepal před odevřenyma dveřama do mistnosti.

Opřel sem se hlavu o špinavu vojensku zeď, o keru se opiraly stovky dluhovlasych hlav, kere měly byt zanedluho zbavene vlasu a na dva roky aji svepravnosti. Zavřel sem oči a představoval se, jak v zakulisi probira plukovnik muj připad s hlavu trefenu kuželkovu gulu do zatylka a v duchu sem se smal.

„Dobře ́s to zahral, pyčo,“ probral mě z přemyšlani hlas odvedle. „Ja sem Helmut. Až vylezem ven, zvu tě na Radka. Zajdem na Spolek, pyčo. Kdybys nechtěl, zabiju tě holymi rukami, tak si to moc dluho nerozmyšlej, pyčo.“

Neměl sem v planu se to rozmyšlat, kromě teho Helmut vypadal odhodlaně. Navic sem věděl, že musim podpořit uboheho odvedenca, bo mi bylo jasne, jak musi naše připady dopadnut. Za chvilu zme se dozvěděli vysledek, kery byl ovšem pro mě jasny po celu dobu. U mě modra, u Helmuta – schopen, odveden.

Ještě dneska slyšim vysměch plukovnika za zavřenyma dveřma, jak vyřvaval – ja mu dam nebojeschopny! Ja mu dam desatnika! Však my už ho naučime, jakym zpusobem se stat bojeschopnym!

Vyšel sem na ulicu před Okresni vojensku spravu. Helmut tam už stal, v hubě cigaro, zadama svojeho olezleho montgomeraka byl opřeny o stěnu te nenaviděne budovy a povida: „Kaj zje, pyčo? Jak dluho tě tu budu čekat? Valime na Spolek.“

V tym okamžiku se kruh uzavřel.

Su setkani, u kerych tušite, že budu patřit mezi osudove okamžiky vašeho života. Ni, nebudu se hrat na jasnovidca, v okamžiku prvniho setkani s Helmutem sem nic takeho netušil.

Ale přesto to tak bylo, že to bude setkani osudove, měl ukazat čas.

* * *