Ukrajinsky atentat, Kapitola XV.

Na podzim jednadevadesateho roka ještě v Evropě nebyl žaden šanghajsky system. Mezi statama byly hranice, na hranicach celnice, v tych celnicach celnici a ti celnici měli za ukol buzerovat lidi. To je jejich ukolem už tisice roku.

Nejkratši dobu zme stravili na německo – rakuske čaře. Za pět minut zme valili dal. Asi Němci furt považuju tuto hranicu za vnitroněmecku, a tak si navzajem nerobi problemy. Tak je to spravne, tak to ma byt.

Na rakusko – maďarske čaře to bylo horši, ale ani dvacet minut čekani nebylo nic hrozneho. Aji Maďaři s Rakušakama asi s lasku vzpominaju na roky společne řiše. Využili zme čekani, a ve směnarně vyměnili šilinky za forinty, abyzme se mohli do kufra kupit zasoby Tokajskeho, bo jak znamo, maďarske pivo je dobre leda tak jako lapač hmyzu.

A pak to přišlo. Vstup do jiného světa.

Projeli zme vesnicu s romantyckym, ostravsky znějicim nazvem Barabaš. Za vesnicu začaly asfalt lemovat protitankove zatarasy a v dalce se objevily ostnate draty a stražni věže, jake zme znali z filmu o berlinske zdi, nebo z Břežinky. Bližili zme se k hranicam civilizovaneho světa. Na druhe straně měli podle dobove propagandy žit bolševičti podlidi, meněcenna rasa jakychsik podivnych asijskych skřetu. Byl to sotva rok, co se Sovětsky svaz rozpadnul, takže za ostnatyma dratama už naštěsti nebyl SSSR, ale enem subjekt zvany Ukrajina.

Prujezd maďarsku celnicu byl rychly, za deset minut zme byli vpuštěni na uzemi země nikoho. Z rozžhavene plechove budky vylezl ukrajinsky vojak v propocene unyformě z kalašnikovem na zadach a předal nam jakesik papirky.

„Ty vole! Ten je vyborny! Zrobim si s nim fotku!“ zvolal Helmut, vytahnul stary Ljubitěl, do kereho kupoval specialni filmy 6×6 cm a hnal se k temu vojakovi. Ten byl ale zvykly reagovat rychle, jak ho asi naučili ve Specnazu.

„Stoj! Budu strelať!“ vykřiknul na Helmuta s Ljubitělem a strhnul z ramena kalacha.

„Klidek, pyčo, však se nic nestalo, ne? Sem myslel, že si s tebu zrobim fotku, no jak nechceš, tak se nerozčiluj, schovej tu flintu, ja se vracam do auta…“ cuval pomalu Helmut.

Začinali zme chapat, že zme fakt v jinem světě. Na prašnem maďarskem asfaltu před nama stalo deset aut. Tuž, nezdalo se to moc. Realita ale byla jina. Ukrajinšti celnici měli limit pulhodiny na jedno auto. Za pět hodin čekani zme dopili zasoby tokajskeho a stali konečně u opryskaneho okynka ukrajinske pohranični policie.

„Co vam tu tak dluho trva, synci?“ zeptal se Dejv nejbližšiho celnika.

„Šo ty chočeš?“ zařval na něho chlop v bile unyformě. Vypadal jak Stalin v Jaltě.

„Ptam se, co vam tu tak dluho trva, kura! Na co tu čekam, kura?“ nedal se Dejv.

„Dals karbovanec? Nedal. Tak čekaj!“ odpalkoval ho Stalin.

„Co je to karbovanec, synci?“ obratil se na nas Dejv.

„Nevim, pyčo, asi cosik jako mariaš. Nudi se, tak si chce zahrat,“ odpověděl flegmatycky Helmut.

Po šesti hodinach od přijezdu na hranicu zme byli propuštěni na uzemi byvaleho Sovětskeho svazu. Zaprašeny maďarsky asfalt zmizel. Misto něho se objevila zaprašena cesta s ďurama velikosti jidelniho stola. Okolo cest staly šedive baraky a šedivi lidi, keři s užasem hleděli na naše hystoricke vozidlo bez střechy.

Pomalu zme projižďali malyma vesničkama. Lidi se tvařili přijemně. Že baraky byly šedive a asfalt rozjebany, to nam až tak nevadilo. Horši bylo, že zme po cestě projeli několik vesnic, ale nikde zme nezahledli cokoliv, co by vypadalo jako hospoda nebo obchod. A to byl problem. Co chcete robit v zemi, kde se neda kupit pivko?

Přijeli zme do většiho městečka, jmenovalo se Beregszag.

„Kura, čemu tu maju maďarske nazvy?“ přemyšlal sem nahlas. „Copak zme furt v Uhersku?“

Zaparkovali zme na naměsti a kolem nas se seběhli mali ukrajinšti cygani a maďarsky o cosik žebrali.

„Tahněte, kurvy!“ zařval na ně Dejv, jak byl zvykly z Hrušova. Na tento povel se na nas snesla sprška šutru.

„Svině bolševicke! Padame, synci,“ zařval šofer.

Asi byl vystrašeny. Že ho jeden šutr jebnul do hlavy, to mu nevadilo, ale jeho milovany vuz dostal tak deset zasahu a to se ho hluboce dotklo.

Skočili zme do auta a valili pryč z te divočiny.

Projižďali zme placatu krajinu, sem tam v protisměru projel sovětsky gruzovik nebo naleštěny Žigul. Jinak byl klid.

Vjeli zme do města Mukačevo. Bylo stejně šedive jak Beregszag, ale evidentně tady byla vyšši kulturni uroveň. Velikost nadraži nasvědčovala temu, že město mělo byt nastupnim mistem připadneho utoku Sovětskeho svazu na Maďarsko a Československo, pokud by se opět tyto staty pokušaly vyskakovat tajak kdysik.

Tentokrat zme zvolili jinu strategiu, s ohledem na lak oktavky a šoferovu hlavu. Na naměsti zme našli Interhotel Hvězda a vjeli dovnitřku na hlidane parkoviště. Dejv se vydal na recepci zjistit ekonomicka data. Vratil se s odevřenu hubu.

„Kura synci, oni chtěju šest milijonu karbovancu za přespani. Ale pry to je dobra cena, navic pry na pokoju mezi sedmu a devatu večer teče tepla voda.“

„To si robiš prdel, ni? Kolik to je korun?“ vystrašil se Helmut. Milijony mu sice nerobily problemy, ale evidentně je nechtěl vevalit jakesik bolševicke děžurne pro nic za nic.

„Nevim, musime pry do statni banky, řikala ta baba na recepci.“

„Hovno!“ prohlasil Helmut. „Jdem, synci! Vekslakovi nebude nikdo přikazovat, kaj ma měnit prachy.“

Jak to blbě začalo, tak to přijemně skončilo.

Město bylo sice jak Moskva těsně před přichodem onkela, bo skoro nic už nefungovalo. V centru byly tři odevřene knajpy a jedna prodejna potravin, kde hlavnim vystavenym produktem byla vodka. Ale kurs byl dobry, za deset marek zme dostali milijony tych karbovancu. Boršč, šašlik i soljanka byly k žradlu a vodka se tež dala pit.

Když zme se v noci vratili na recepci Interhotela Hvězda, přitočil se ku nam vratny:

„Děvočki, chočetě, malčiki?“

Podivali zme se na sebe: „Tuž jasne, dědku! Štyry kusky ku nam na pokoj!“

Odevřeli zme flašku vodky, pustili si televizu s jakymsik filmem, kde gruzinsky vojak balil ukrajinsku švadlenu na odborařske dovolene v Sevastopolu a čekali na děvočki.

„Synci, ta vodka se neda pit, pivo je tu hnusne a vino nas už neuspokojuje. Zitra musime cosik zasadniho zrobit. Navrhuju vratit se zpatky, užhorodska hranica je kusek. Na Slovensku nakupime ten jejich džin a hlavně basy piva, bo každy ma narok na basu piva. A štyry basy, s tym už přejezd na Krym nebude taky smutny tajak fčil. V teto zemi se fakt pivo pit neda. To radši kupime Šariša! Co na to řikate?“

Ozvalo se zaklepani. Dejv odevřel a vstupil vratny se štyrma děvočkama. Vypadly nam oči z dulku. Jedna byla nadherna, mala cyganka s odbarvenyma vlasama. Dalši tři by byly tež fajne, kdyby měly o dvacet roku miň a o třicet kilo dule.

„Ty vole, cos to přived, dědku?“ obořil se na vratneho Dejv.

„Što, malčiki? Ně nravitsa? Nět problěm. Privědu drugie děvočki.“

„Počkej, dědku, ta mala se mi libi, tu beru, kolik za ňu chceš?“ vyhodnotil Helmut situaci, bo vytušil, že než by dědek přivedl dalši, už by mohl usnut. Bohužel netušil, že se jedna o dalši atentat. My zme ze synkama vycuvali a odešli spat do svych komnat.

Rano bylo drsne. Vodka, keru zme předchoziho večera pili, musela byt robena snad z petroleja, bo jak sem se čistil zuby, vydaval sem taky petrolejovy ozon.

Snidaňa byla nadherna. Přestože v celem městě byly obchody naprosto vybrakovane, zavtrak obsahoval snad všecky dobroty světa. Stul se prohybal pod nakladem salamu, šunky, nakladanych česneku, červene řepy, kaviaru a zeleniny, keru zme neznali ani z našich obchodu. V rybim regale leželi uzeni tolstolobici s carskou rybou vedle smaženych kusku belugy a kapra a kusku rybich file naloženych do kyseleho laku. No prostě radost pro všechny alkoholiky, jakyma zme všeci byli. Největšim překvapenim byl stoleček s šampaňskym a vodkou, oboji ponořene do ledove lazně. Cosik takého sučasťu snidani v evropskych hotelach fakt nebylo.

Enem jedno nam bylo divne, chyběl nam Helmut.

Pojedli zme jak chlopi, zežrali všecky kysele rybičky, abyzme překonali ten petrolejovy smrad, vypili zme všecky Igristoje a kaviar si sypali do huby po lžicach! A Helmut nikde.

„To neni normalni, synci, ideme pro něho,“ rozhodnul Dejv.

Po několika minutach klepani se odevřely dveře. Za nima byla zborcena Helmutova postava.

„Synci, to sem v životě nezažil. Ta cyganečka byla nadherna. Ja si ju vezmu za ženu. Ja sem nespal ani minutu.“ rozplyval se Helmut.

„No tak to maš šichtu za sebu, oblikni se a padame, než dojde k neštěsti. Pamatuješ, jak to bylo s tu cyganku v Přivoze, vole?“ zařval sem na něho.

„Nikam nejdu, kokoti, Inočka odešla dodom, slibila, že si da sprchu, bo tady teče enem studena, dal sem ji prachy na gumy a za hodinu bude zpatky. Ja tady zustavam.“ lehnul se zpatky do lužka Helmut.

„To chceš řict, že si s ňu byl bez gumy, vole? Chceš cosik lapnut? Copak neviš, že Oděsa je hlavnim městem AIDSu, kura?“

„Tohle neni Oděsa, synci, tohle je raj…“

Bylo jasne, že po dobrem to nepude. Skočili zme na Helmiho. Byl už sice tlusty jak vorvaň, ale moc se nebranil, bo po probděle noci mu chyběly sily. Zabalili zme ho do prostěradel, svazali ruky a nohy a nasilim odnesli do oktavky. Protestoval, ale nebylo mu to moc platne. Ale neměli zme chuť ho posluchat, tak dostal roubik.

Zastavili zme par set metru před slovensku hranicu za Užhorodem.

„Oblikni se, hňupe!“ probudili zme Helmiho.

„Kde to sem? Co tu robim v prostěradle?“ protiral se oči Helmut.

„Zme na slovenske hranici, ideme kupit ty pivka a borovičku. Tak se chovej slušně, do pasu vlož jakesik karbovance, ať nam to netrva jak minule, vole,“ instruovali zme ho.

Byl krotky jak ovca. Bohužel, netrvalo to dluho.

Na ukrajinske celnici si nas zas dobře prohlidnul chlop s kalašnikovem. Předali zme mu jakesik karbovance, on zvednul telefon a chvilu s kymsik mluvil.

„Pěrejeditě vot ty mašiny po etoj staroně!“ přikazal nam a ukazal bočni cestu přimo k celnici. Objeli zme asi dvacet boraku, kere čekalo několikahodinove stani na nesmyslne čaře zvane hranica a přijeli zme přimo k budkam celni a pasove kontroly. Karbovance vložene do pasu změnily majitele kajsik v budce a všechno šlo podle planu. Bohužel enem do nestřeženeho okamžiku, než si Helmut zapalil. A to, jak všeci vi, se na celnici nerobi.

Bohužel, Helmut si nezapalil obyčejne cigaro.

V opilosti sahnul do druhe tabatěrky, v kere měl ubalene džojnty a pruser byl na světě.

* * *