Broul: Vše co kdy kdo řekl je vryto do žuly...

Moc, ty mrtvý, není ani dobrá, ani špatná. Moc se může stát dobrem, moc se může stát zlem, záleží na tom, kdo ji používá. Jak s ní dovede zacházet. Čím byla moc ve tvých rukou? Byla dobrem? Byla zlem? Nebo byla jen samoúčelem? Hračkou, s kterou sis pohrával a mazlil se? Kdyby byla dobrem, mnozí by tě dnes chválili a litovali tvého odchodu. Kdyby byla bývala zlem, tak by tě dnes mnozí proklínali a radovali se z tvého neslavného konce. Ale tvého skonu nelituje nikdo.

(JAK CHUTNÁ MOC, Ako chutí moc, 1968)

Autor komentáře: David "Komiks" Broul

Smrt si říká Engelchen, Opožděné reportáže a román, z něhož pochází úvodní ukázka, Jak chutná moc. Autor těchto knih, spisovatel, scénárista a publicista Ladislav Mňačko se narodil 29. ledna 1919 v moravské obci Valašské Klobouky. Svého rodného kraje si ale dlouho neužil, rodiče se s ním záhy po narození odstěhovali na Slovensko. Mladý Ladislav tedy vyrůstal v Martině a dokonale se sžil se slovenským prostředím. Stal se a byl Slovákem, ačkoliv jej později životní situace donutila přes dvacet let žít mimo republiku.

Mňačko nechtěl nijak podporovat klerofašistickou politiku nově vzniklého Slovenského štátu. Coby dvacetiletý se v roce 1939 pokusil neúspěšně překročit hranice se Sovětským svazem. Byl dopaden a uvězněn v koncentračním táboře. Odtud se mu však podařilo uprchnout a posléze připojit k partyzánskému hnutí, působícímu na Valašsku. Válečné zkušenosti byly pro Mňačka jedním z důležitých impulzů, které ovlivnily nejen jeho spisovatelské dílo, ale i život. Právě do valašských kopců umístil děj autobiografického románu z roku 1959 Smrt si říká Engelchen (Smrť sa volá Engelchen). V něm se retrospektivně vrací k vypálení osady Ploština a zmasakrování jejích obyvatel za podporu partyzánů nacisty 19. dubna 1945.

„Nedá se přesně říct, do jaké míry v knize využívá autorskou licenci a do jaké můžou být události v ní považovány za pravdivě vylíčené. Setkávám se s názorem, že knihu napsal zkrátka tak, aby mohla vyjít. Téma vypálení Ploštiny je pro pamětníky stále živé."

(historik a vedoucí muzea Valašské Klobúky Petr Odehnal)

Kniha Smrt si říká Engelchen vyšla v roce 1959, v době, kdy už Mňačko opustil komunistické ideály, kterým uvěřil jako mnozí jiní během války. Své přesvědčení pak zpečetil roku 1945 vstupem do komunistické strany. Věřil v dělnickou třídu, mezi níž v Martině vyrůstal, věřil v sociální rovnost a spravedlnost, věřil v myšlenku komunismu. V následujících letech Mňačko patřil k nejprominentnějším novinářům, svými články přispíval do vlajkových lodí komunistické žurnalistiky Rudého práva a Pravdy. Z této doby pocházejí politické reportáže Proces proti velezradným fabrikantom, veľkostatkárom a zapredancom (1950) a Vody Oravy (1955). Druhá zmíněná popisuje budování socialismu na Slovensku. Působil i jako zahraniční zpravodaj - reportáž Izrael (1949). "Bratrství" se Sovětským svazem si idealizoval v souboru povídek Marxova ulice (Marxová ulica, 1957). K politice tehdejšího vedení Československa se však Mňačko vždy vyjadřoval kriticky.

Pro čelní představitele KSČ byl v 50. letech Ladislav Mňačko jedním z nich, člověkem bez velkého vzdělání, avšak s talentem úspěšně propagovat jejich myšlenky. Ten se však díky stále častějším a tvrdším střetům s režimem stal ze zaníceného komunisty antikomunistou. Jeden z hlavních zlomů přišel v roce 1956 s projevem Nikity Sergejeviče Chruščova „O kultu osobnosti a jeho důsledcích" na XX. sjezdu KSSS, k přehodnocení názoru jej rovněž přiměly perzekuce a zmanipulované procesy. Procitl jako mnozí v té době. A na rozdíl od jiných byl jedním z mála, kdo dokázal svůj názor říci otevřeně a dokonce se za něj i bít. Prezidentovi Novotnému například před svědky řekl, že si jej národ neváží a že by měl raději odstoupit, zástupci vedoucího oddělení kultury Ústředního výboru KSS Tomášovi Sloukovi pak na setkání vedení komunistické strany s umělci dokonce namlátil - právě za šikanované umělce. Ač se skandál se Sloukou rozebíral ze všech stran, Mňačko potrestán nebyl. Právě naopak, Slouka byl přeložen na jinou, nevýznamnou funkci. Ladislav Mňačko se totiž k celé záležitosti postavil čelem a nebojácně prohlásil, že ničeho nelituje a mrzí ho jen, že Sloukovi nenaložil ještě víc. Zaskočení komunisté se jej v té době začali bát, neboť si mysleli, že za ním stojí někdo vysoce postavený a mocný. Mňačko ale žádnou protekci neměl. Spíše se ve spisovateli v těch chvílích probouzel partyzán, který za války denně nasazoval vlastní život. Kolegy byl za to vysoce ceněn a považován za čestného člověka, kterého rozzlobila sebemenší nespravedlnost.

„Báli jsme se mluvit pravdu. Mňačko byl odvážný... a ve své době mnohem více než druzí."

(Arnošt Lustig)

V 60. letech se spisovatel zapojil do obrodného procesu a nechal tak vzniknout významným reportážím U2 se nevrací (U2 sa nevracia, 1960) o sestřelení amerického výzvědného letounu u Sverdlovska 1. května 1960 a následném procesu s pilotem Powersem, Já, Adolf Eichmann (1961) o jeruzalémském procesu s původcem vražd miliónů Židů, Kde končí prašné cesty (Kde končia prašné cesty, 1963) popisujícím soudobé Slovensko a především významným Opožděným reportážím (Oneskorené reportáže, 1963). V nich vylíčil zákulisí politických procesů v 50. letech a problematiku doby kultu osobnosti. Mňačko měl jako jediný z novinářů té doby odvahu přiznat podíl na deformování veřejného mínění zejména při politických procesech. Zároveň s tím začal bojovat za obnovení procesů a rehabilitaci nespravedlivě odsouzených, postiženým rodinám pak silou svého vlivu všemožně pomáhal. V roce 1965 Mňačko napsal zamyšlení nad uspěchaností života, novelu Dlouhá bílá přerušovaná čára (Dlhá biela prerušovaná čiara), pak následovaly romány Noční rozhovor (Nočný rozhovor, 1966) a konečně také Jak chutná moc (Ako chutí moc, 1967). Mistrovský román o fotografovi Frankovi, který během dvou dnů, kdy je mrtvý socialistický státník vystaven na katafalku pro veřejnost, a v době státního pohřbu rekapituluje život tohoto velkého soudruha a svého dávného přítele. Snaží se ve svých vzpomínkách nalézt příčinu přerodu nadšeného partyzána plného života v lidskou trosku, posedlou již jen sebou samým a svou mocí. Téhož roku na podzim Ladislav Mňačko odchází na protest proti antisemitské politice ČSSR do emigrace v Izraeli. Je zbaven občanství a vyloučen z komunistické strany, ale už v následujícím roce je vládou rehabilitován, a tak se slavný autor opět vrací do vlasti. Dlouho se z ní však netěší. Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 Mňačko podruhé emigruje, tentokrát na dlouhých dvaadvacet let do rakouského Eisenstadtu.

V exilu se naplno věnoval literární činnosti. Vydal například esej Sedmá noc (Siedma noc, německy 1968), v níž navodil atmosféru posledního srpnového týdne 1968, zamyšlení Agresoři (Agresori, 1968) a satirický román Soudruh Prášil (Súdruh Münchhausen, 1972). Ten vyšel v českém exilovém nakladatelství Index. Napsal rovněž mnoho scénářů pro televizi, z nichž devět bylo realizováno. Ladislav Mňačko byl ve světě uznávaným autorem, jeho knihy vyšly ve třiceti jazycích (v Japonsku například pět titulů). V Československu byl však na indexu a jeho knihy nesměly být rozšiřovány. Změna přišla až s rokem 1989. Čtenáři se konečně mohli setkávat jak s reedicemi Mňačkových starších titulů, tak i s jeho kritickými glosami k dění v politice i společnosti, které se objevovaly na stránkách slovenského i českého tisku.

„Nikdy jsem nepochyboval, že tento režim padne, myslel jsem si však, že to bude trvat déle."

(Ladislav Mňačko o pádu komunismu)

V roce 1990 si splnil svou touhu z poslední doby a vrátil se do vlasti. Přijel však do jiného Slovenska, jenž se pro něj stalo neznámou zemí s neznámými lidmi, jak sám poznamenal. Byl rozčarován politickým děním a vývojem společnosti. Rozhodně vystupoval proti rozdělení federace. Protože chtěl bez tlaku zaujímat politická stanoviska a poslední roky svého života prožít v klidu, zvolil si po rozpadu společného státu v roce 1993 za své bydliště Prahu. Ladislav Mňačko zemřel po krátké nemoci na srdeční selhání ve věku 75 let 24. února 1994 v Bratislavě.

Ladislav Mňačko ani nedokončil gymnázium. Dokonce propadl. Byl však obdařen málo vídaným talentem. Psal velmi rychle, doslova chrlil stránku za stránkou. Výsledný text pak dále neupravoval, Mňačko pracoval na jednu dobrou. Jak mu to vyšlo, tak to vyšlo a v redakci mu to následně někdo upravil nebo ne. Napsaná práce už ho nezajímala, věnoval se dalším zajímavým tématům. Jeho texty však dosahují nesporné kvality a mnohé z nich jsou i dnes aktuální.

„Jdu hledat Engelchena, potom se vrátím."

„Vrátíš se? Určitě?"

„Určitě se vrátím."

„Kdyby ses nevrátil, Voloďo..."

„Vrátím se."

Hloupoučká Eliška. Tak mile hloupoučká. Kdybych se nevrátil, co bych měl na tomto světě? Koho? Teď když skončila válka, když musíme žít?

Žít! Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že to nedokážu. Ale to jsem byl nemocný, velice nemocný.

Nejdřív ze všeho najdu Engelchena...

(SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN, Smrť sa volá Engelchen, 1959)

Autor komentáře: David "Komiks" Broul

Pokud je vám blízké vnímání světa, prezentované ve výše uvedeném textu, podpořte nás. Bo kdo jiný, než vy? A kdy jindy, než fčil? Dnešní režim to za vás rozhodně neudělá.

Dar Literarnimu & cestovatelskemu klubu Ladislava Větvičky

možete poslat na učet 1030513055/5500 z ciziny pak na IBAN: CZ2355000000001030513055. SWIFT: RZBCCZPP